Článek
Pricey, jak mu kamarádi říkali, byl oblíbený předák z australského Aberdeenu. Čtyřiačtyřicetiletý chlap známý štědrostí a hlasitým smíchem, který se staral o děti z prvního manželství. Kolegové ho té poslední noci prosili, ať domů nechodí. On ale věděl, že v domě můžou být jeho děti, a tak se i přes všechno, co řekl ráno, večer vrátil. Psal se konec února roku 2000 a tím se uzavřel příběh, který se táhl skoro tři desetiletí.
Žena, před kterou všichni varovali
Katherine Mary Knight se narodila v roce 1955 v Tenterfieldu v Novém Jižním Walesu. Vyrůstala v rodině, kterou sousedé popisovali jako rozbitou a plnou napětí. Otec pil, násilí bylo doma běžnou řečí. Už jako náctiletá pochopila, že strach dává moc a že vztek se dá použít proti komukoli, kdo by chtěl odejít. Školu opustila v patnácti, sotva uměla číst a psát. Nastoupila do oděvní továrny a pak našla práci na jatkách v Aberdeenu, kterou označovala za vysněnou. Byla v ní přesná a rychlá. Měla vlastní sadu řeznických nožů a starala se o ně jako o největší poklad.
V roce 1973 potkala na jatkách Davida Kelletta a sama mu nabídla sňatek. Vzali se o rok později a on dorazil na obřad opilý na zadním sedadle její motorky. Ještě před svatbou si Katheriny vlastní matka vzala ženicha stranou a varovala ho, ať si dává pozor, nebo ho zabije. Neposlechl. Manželství se proměnilo ve stopu plnou modřin, zlomenin a strachu. Když David v roce 1976 utekl, skončila Katherine na psychiatrii. Sestrám tam řekla, že chtěla zabít automechanika, který opravil Davidovo auto, protože díky té opravě mohl odjet. Definitivně se od ní dostal pryč až po letech.
Stejný vzorec, jiný muž
V roce 1986 začala chodit s osmatřicetiletým horníkem Davidem Saundersem. Byl natolik opatrný, že si i po nastěhování k ní nechal vlastní byt ve Scone. Katherine to oddělené bydlení brala jako hrozbu. Jednou mu před očima zabila dva měsíce staré štěně dinga, jen aby mu ukázala, co se stane, kdyby ji podvedl. Při jiné hádce ho udeřila žehličkou do obličeje a bodla nůžkami do břicha. Přežil a utekl. Když se vrátil za svojí dcerou, zjistil, že Katherine šla na policii a nepravdivě tvrdila, že se ho bojí. Soud kvůli tomu vydal ochranný příkaz, jenže proti němu, ne proti ní.
Pak přišel John Chillingworth, bývalý kolega z jatek, se kterým měla v roce 1991 syna Erika. Tenhle vztah se obešel bez velkého násilí, ale i ten skončil v rozvalinách, když Katherine odešla za mužem, se kterým už nějakou dobu měla poměr. Tím mužem byl John Price.
Muž, který viděl, co přijde
S Pricem se dali dohromady v roce 1995 a ona se nastěhovala k němu. Během pár měsíců se vrátil ten samý vzorec. Žárlivost, záchvaty, násilí. V roce 2000 ho bodla do hrudi a on požádal o ochranný příkaz. Osmadvacátého února stál Price u soudu v Aberdeenu a ten příkaz dostal. Pak šel do práce a řekl kolegům tu větu o tom, že když ráno nepřijde, zabila ho. Mířil přitom rovnou na Katherine. Bál se ale o své děti, a tak se večer i přes všechna varování vrátil domů.
Ráno prvního března stálo jeho pracovní auto pořád na příjezdové cestě. Nikdy nechodil pozdě. Poslali kolegu, ať se podívá. Na předních dveřích byla krev. To, co policie našla uvnitř, bylo tak otřesné, že zasahujícím policistům nabízeli psychologickou pomoc ještě roky poté. Price byl bodnut nejméně sedmatřicetkrát. Katherine pak jeho tělo stáhla z kůže a kůži pověsila na hák. Oddělila hlavu a vařila ji v hrnci se zeleninou. Z dalších částí těla připravila porce masa.
A pak je nachystala na stůl. K talířům přiložila lístky se jmény Priceových dětí. Vyšetřovatelé i soud z toho vyvodili jediný možný závěr. Měla v úmyslu naservírovat otce jeho vlastním dětem k večeři. K tomu nedošlo jen díky souhře okolností. Děti té noci v domě nebyly, spaly jinde, a tělo našla policie dřív, než se stačily vrátit. Sama Knight dodnes tvrdí, že si na tu noc nepamatuje, takže její pohnutky zůstávají jedním z nejtemnějších míst celého případu.
Na doživotí
Sebe se Katherine pokusila zabít přemírou prášků. Přežila. V říjnu 2001 začal soud a ona od začátku tvrdila, že je nevinná. Případ tak mířil k řádnému procesu před porotou. Jenže krátce po jeho zahájení svůj postoj nečekaně otočila a z důvodů, které dodnes nejsou úplně jasné, se přiznala k vině. Osmého listopadu 2001 ji soudce Barry O'Keefe z Nejvyššího soudu Nového Jižního Walesu poslal na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Bylo to poprvé v australské historii, kdy takový trest dostala žena. A soudce šel ještě o krok dál. Nařídil, aby do jejích vězeňských papírů přibyla věta, jaká do té doby na složce žádné australské ženy nebyla. Nikdy nebude propuštěna (v originále Never to be released).
Odvolání v roce 2006 soud zamítl prakticky obratem. Katherine zůstává ve věznici Silverwater v Novém Jižním Walesu dodnes. Stále tvrdí, že si na onu noc nepamatuje, a odmítá přijmout odpovědnost.
John Price řekl nahlas a několika lidem přesně to, co se mu stane, čtyřiadvacet hodin předem. A přesto ho nic z toho nezachránilo. Jeho děti vyrostly bez něj. Varovných signálů byly tři desetiletí a nejmíň tři muži, kteří se postupně snažili dostat pryč. Někdy ten, kdo nebezpečí vidí nejjasněji, není ten, koho včas někdo vyslechne.
