Článek
Dašrath Mándžhí žil ve vesnici Gehlaur nedaleko města Gaja v indickém státě Bihár a celý život patřil k těm nejchudším. Pocházel z komunity Musaharů, která v indickém kastovním systému stojí úplně dole, a živil se jako nádeník. Vesnici od okolního světa odděloval skalnatý hřeben, a kdo se potřeboval dostat na jeho druhou stranu, musel ho celý obejít, což znamenalo cestu dlouhou 55 kilometrů.
Právě kvůli té cestě přišel v roce 1959 o svou ženu.
Nehoda na úzké stezce přes kopec
Jeho žena se jmenovala Phalguní Déví. Podle většiny vyprávění mu jednoho dne nesla vodu, a když šla po úzké stezce přes kopec, upadla a vážně se zranila. Lékařská pomoc, kterou potřebovala, byla daleko za hřebenem, a protože se k ní nedostala včas, svým zraněním podlehla.
Jednotlivé zdroje se v podrobnostech trochu liší. Agentura AFP píše, že Phalguní zemřela po nehodě, protože se jí nedostalo rychlé pomoci a cesta k ní vedla 55 kilometrů kolem hory. Jiné prameny uvádějí, že nejbližší lékař byl ještě dál. Všechny se ale shodují v tom hlavním, tedy že pomoc nepřišla včas, protože cesta k ní byla příliš dlouhá.
Mándžhí se se ztrátou nedokázal smířit. Rozhodl se, že nikdo další z vesnice už nebude trpět jen proto, že mu do cesty stojí skála, a že tu skálu prorazí.
S kladivem a dlátem proti hoře
V roce 1960 si vzal kladivo a dláto, vyšel na hřeben a začal do skály tesat průchod. Neměl žádné stroje ani peníze a nikdo mu za jeho práci neplatil, takže měl k dispozici jen vlastní ruce a obyčejné nářadí, se kterým do skály chodil den co den.
Vesničané si z něj zpočátku dělali legraci a měli ho za blázna, protože představa, že jeden chudý muž sám prokope kus hory, jim připadala směšná. Úřady si ho přitom vůbec nevšímaly a nikdo mu nepomohl. Postupem let se ale nálada ve vsi změnila a někteří sousedé mu začali nosit jídlo a pomáhali mu shánět nářadí.
Práce mu nakonec zabrala celých 22 let, tedy skoro třetinu jeho života. Když začínal, bylo mu 26 let, a když dotesal poslední kus skály, bylo mu 48.
Cesta se zkrátila z 55 na 15 kilometrů
Hotovo bylo v roce 1982. Průsek, který Mándžhí vytesal, je dlouhý asi 110 metrů, místy široký přes 9 metrů a v nejhlubším místě je skála proseknutá do hloubky 7,7 metru. Cesta mezi oblastmi Atrí a Vazírgandž, která dřív vedla kolem celého hřebene, se díky tomu zkrátila z 55 kilometrů na pouhých 15.
Pro lidi z Gehlauru a okolních vesnic to znamenalo velkou změnu, protože se na druhou stranu hřebene najednou dalo dostat mnohem rychleji. A právě o to Mándžhímu od začátku šlo, aby už nikdo nemusel čekat na pomoc tak dlouho jako jeho žena.
Muž z hory
Lidé mu začali říkat Parvat Purush, což v hindštině znamená muž z hory. Podle indického časopisu Outlook se dokonce vydal pěšky do Dillí, kam šel podél železniční trati, aby se setkal s tehdejší premiérkou Indirou Gándhíovou. Jeho příběh se postupně dostal i k politikům v Biháru a ocenil ho hlavní ministr státu Nitíš Kumár.
V roce 2006 ho bihárská vláda navrhla na Padma Šrí, jedno z indických státních vyznamenání, které ale nakonec nikdy nedostal. V roce 2007 onemocněl rakovinou žlučníku a 17. srpna zemřel v nemocnici v Dillí ve věku 73 let. Bihárská vláda mu vystrojila státní pohřeb.
Silnici přes jeho průsek postavil stát až po jeho smrti. Dnes nese jeho jméno, stejně jako brána, která stojí u vstupu do údolí.
Film, poštovní známka a rodina
V roce 2015 natočil režisér Ketan Mehta film Manjhi: The Mountain Man, ve kterém Mándžhího hrál indický herec Nawazuddin Siddiqui a jeho ženu Radhika Apte. Milostný příběh, na kterém film stojí, ale režisér z velké části dotvořil sám. O práva na Mándžhího příběh se navíc soudil jiný filmař, který spor nakonec prohrál.
V roce 2016 vydala indická pošta známku s jeho podobiznou v sérii věnované významným osobnostem Biháru. V Gehlauru dnes stojí jeho socha a památník a bihárský turistický úřad místo doporučuje k návštěvě. Mándžhího příbuzní si ale stěžovali, že sliby, které jim politici dávali, se nikdy nesplnily a rodina zůstala v chudobě.
V roce 2023 se lidé z jeho komunity vydali na pochod, kterým chtěli dosáhnout, aby Mándžhí in memoriam dostal nejvyšší indické vyznamenání Bharat Ratna. Muž, kterého kdysi vlastní vesnice považovala za blázna, je pro ně dnes symbolem toho, co dokáže jeden obyčejný člověk, když se nevzdá.
