Článek
Když Carin Ersdotter přijela roku 1833 do Stockholmu, nikdo od ní nic nečekal. Bylo jí devatenáct, pocházela z chudé vesnice Djura v kraji Dalarna a do hlavního města šla za prací jako stovky jiných děvčat z venkova. Dívky z Dalarny tehdy ve Stockholmu obvykle veslovaly, převážely lidi a zboží po vodě a vydělávaly si u člunů. Carin na to ale byla podle mínění okolí moc slabá a drobná. Vesla jí nesvěřili. Místo toho ji poslali roznášet a prodávat mléko ze statku Järla v Nacce na náměstí Stortorget. Práce, kterou jí dali, protože se na nic lepšího prý nehodila.
Děvče, kvůli kterému se zastavovali lidé
Trvalo to jen pár dní a kolem Carin se začalo dít něco zvláštního. Lidé se u jejího stánku zastavovali, ale ne kvůli mléku. Zastavovali se, aby se na ni podívali. Byla podle dobových popisů neobyčejně krásná, drobná, s jemnými rysy, a Stockholm něco takového od obyčejné dalarnské mlékařky nečekal. Zpráva o krásné dívce se roznesla po městě a davy u Stortorgu houstly každým dnem.
Carin Ersdotter prodává mléko na náměstí Stortorget, dobový obraz Erika Wahlbergsona z 30. let 19. století
Jednou se prý u jejího stánku zastavil i muž, který si chtěl koupit mléko, ale neměl do čeho. Byl to korunní princ Oscar, který se přišel na slavnou krásku podívat v převlečení. Carin ho nepoznala a vyhubovala mu, kam že mu to mléko má jako nalít, snad do klobouku? Když se jí na to setkání někdo později vyptával, jen pokrčila rameny, že přece nevěděla, že je to princ. Tahle drobnost o ní řekne víc než celé odstavce. Nehrála si na nic, byla prostě svá.
Zatčená za krásu
Davy ale rostly tak, že to přestávalo být únosné. Jednoho dne se před stánkem nahrnulo tolik lidí, že Carin musela utéct do jednoho z domů na náměstí, aby měla od té pozornosti pokoj. Provoz na Stortorgu se zastavil a tehdy zasáhla policie. Carin zadrželi a podle toho, co se traduje, jí vyčetli, že „ucpala ulici svou krásou“ a překáží dopravě ve městě.
Skončilo to ale smírně. Carin uznali nevinnou a poslali ji zpátky k jejím konvím. Deník Aftonbladet to 22. listopadu 1833 okomentoval slovy, že krása se přece zakázat nedá, a i když prý se někdy mluví o pokutě za ošklivost, nikomu nelze upřít právo být tak krásný, jak jen dovede. Drobná mlékařka, kterou napřed nechtěli ani k veslu, se přes noc stala nejslavnější ženou Stockholmu.
Z krásky se stal exponát
A tady se příběh láme do polohy, která je dnes nepříjemně povědomá. Jakmile se o Carin začalo mluvit jako o té, kterou zatkli za krásu, vznikla z toho móda. Ve vyšších kruzích najednou patřilo k dobrému tónu pozvat si krásnou dalarnskou dívku domů a vystavit ji hostům. Kdo chtěl něco znamenat, musel mít alespoň jeden večer u sebe na obdiv krásnou dívku z Dalarny.
Carin tak začali vodit po domech bohatých měšťanů, po salonech šlechty i do blízkosti královského dvora, kde si ji lidé za peníze chodili prohlížet jako vzácnost. Psaly o ní i zahraniční noviny a srovnávaly ji s jinými proslulými kráskami té doby. Z mladé ženy se stala atrakce. Vydělala si tím slušné jmění, ale za cenu, že se na ni přestali dívat jako na člověka, ale jen jako na obraz, který se dá za vstupné okukovat.
Socha Pilt Carin v jejím rodném kraji, 2008
Návrat, kterému doma neuvěřili
Když sezona skončila, Carin se vrátila domů do Djury. Před odjezdem ji pozvali ke králi a k loďce ji doprovázel poslanec za Dalarnu. Dalo by se čekat, že se domů vrací jako hrdinka, ale bohužel tomu tak nebylo.
Ve vesnici ji přijali s opovržením. Jednak jí měli za zlé, že se nechala vystavovat panstvu a podle nich se tím zesměšnila. A hlavně jí nevěřili, odkud má peníze. Většina sousedů byla přesvědčená, že takové jmění si počestná dívka jen tak nevydělá, a že za tím musí být prostituce. Nepomohlo ani potvrzení o bezúhonnosti, které Carin přivezla podepsané čtyřmi baronkami, devíti hraběnkami, hrabětem a hejtmanem. Teprve když se za ni zaručil i její bývalý zaměstnavatel, vážený právník ze statku Järla, vesnice jí uvěřila. Až pak se mohla vdát za svého snoubence a žít dál obyčejný život matky a hospodyně, daleko od slávy, která ji na pár měsíců pohltila.
