Článek
V roce 2006 zaklepali na dveře Edith Macefield developeři s nabídkou, kterou většina lidí bere bez váhání. Chtěli její nenápadný dům ve čtvrti Ballard v Seattlu, kde bydlela od roku 1952. Stál jim v cestě plánovanému pětipatrovému obchodnímu a bytovému komplexu a oni byli ochotní zaplatit. Nabídka nakonec vyšplhala k milionu dolarů, k tomu sehnání jiného bydlení a uhrazení domácí péče do konce života. Edith bylo tehdy čtyřiaosmdesát a její odpověď byla prostá. Nechtěla se stěhovat a o peníze nestála.
Žena, která neuhnula
To, co Edith řekla novinářům, vystihlo všechno. Říkala, že o peníze nejde, je jí čtyřiaosmdesát, je tu spokojená a stěhovat se nechce. V tom domě prožila většinu dospělého života. Bydlela tam s matkou, která tam i zemřela. Ať si stavěli, co chtěli, museli to postavit kolem ní.
A tak to udělali. Začala stavba pětipatrového komplexu, který nakonec dům obklopil ze tří stran. Velká moderní budova se tyčila nad malým domkem a nečekala, až si stará paní rozmyslí. Kolem rostlo lešení, jezdily jeřáby, dělníci pracovali a čtvrť se měnila k nepoznání. Uvnitř toho malého domu se přitom začalo dít něco zajímavého.
Muž, který měl jen dohlížet na stavbu
Barry Martin byl stavbyvedoucí. Jeho úkolem bylo dohlížet na to, aby komplex vyrostl podle plánu. Spousta lidí kolem si myslela, že je to právě on, kdo má Edith z domu dostat pryč. Mýlili se. Barry se naopak rozhodl, že jí celou tu nepříjemnou dobu co nejvíc usnadní. Dal jí na sebe telefon a řekl, ať se ozve, kdyby cokoli potřebovala.
Začalo to praktickou maličkostí. Stavba byla hlučná a vyhnout se jí nedalo, a tak chtěl mít jistotu, že je stará paní v pořádku. Pak ho jednou Edith poprosila, jestli by ji nezavezl ke kadeřnici. Z téhle jediné drobnosti vyrostlo přátelství, které oba změnilo. Během dvou let stavby se Barry stal součástí jejího každodenního života. Nosil jí nákupy, vozil ji k lékaři, vařil jí, sedával s ní a poslouchal. A Edith, která o svém pozoruhodném životě skoro nikdy nemluvila, mu kousek po kousku začala vyprávět, čím vším prošla.
Co po sobě zanechala
Edith Macefield zemřela 15. června 2008 ve věku osmdesáti šesti let. Když se otevřela její závěť, vyšlo najevo, komu dům odkázala. Byl to tentýž dům, za který jí nabízeli milion, který odmítla vydat a který teď stál obklopený obchodním komplexem. Nedostala ho rodina, charita ani spolek na ochranu památek. Dostal ho Barry Martin, stavbyvedoucí, který kdysi zaklepal na její dveře, aby se podíval, jestli je v pořádku, a pak už s tím vlastně nepřestal.
Barry o jejich přátelství později napsal knihu nazvanou Pod jednou střechou (v originále Under One Roof). Edith v ní popsal jako bystrou, vtipnou a uzavřenou ženu, které byla celá ta sláva kolem ní lhostejná. Neodmítla developery proto, aby něco dokazovala. Odmítla je proto, že to byl její domov a ona z něj nechtěla odejít.
Dům, ze kterého se stal symbol
Z malého domku se přesto stala svého druhu památka. Když v roce 2009 vyšel film studia Pixar Vzhůru do oblak (v originále Up), příběh starého paličatého muže, který se odmítá vzdát svého domu kvůli developerům, někdo Edithině domu na počest přivázal balonky. Podobnost byla skoro až zarážející, i když scénář filmu vznikal o pár let dřív, než Edith vůbec řekla své ne.
Developeři jí nabízeli přes dvacet milionů korun, k tomu nové bydlení a placenou péči do konce života. Na papíře to bylo všechno, co by si starý a nemocný člověk mohl přát. Edith to ale viděla jinak. Nové bydlení nechtěla, protože měla svoje. A péči, kterou jí nakonec nedal žádný developerský balík, jí přinesl člověk, který za ní původně přišel jen kvůli stavbě. Nepotřebovala dvacet milionů, potřebovala někoho, kdo jí donese nákup, sedne si k ní a bude si povídat. A přesně to nakonec dostala.
