Článek
Bylo jí přes třicet a chtěla dělat něco užitečného. Julia McWilliams vystudovala historii na Smith College, pár let se pokoušela stát se spisovatelkou, a když vypukla válka, cítila stejné nutkání jako tisíce dalších Američanů. Musela se nějak zapojit. Zkusila se přihlásit k ženské složce armády, ale odmítli ji. Měřila skoro metr devadesát a na vojnu to prý bylo příliš. Zkusila tedy ženskou složku námořnictva a dopadla úplně stejně. Žena, která jednou bude k nepřehlédnutí v profesionálních kuchyních po celé Americe i ve Francii, byla pro armádu jednoduše moc velká.
Kam se vejde i člověk, který se nikam nevejde
Tak vešla do kanceláří Úřadu pro strategické služby (v originále Office of Strategic Services, zkráceně OSS). Byla to americká válečná zpravodajská služba, předchůdkyně dnešní CIA, založená v roce 1942 pro sběr informací a tajné operace. Pracovala tam pestrá směsice akademiků, právníků, sportovců, umělců a dobrodruhů, které spojovalo jediné. Neuznávali běžné hranice toho, co se dá a nedá. Julia mezi ně zapadla naprosto přirozeně.
Začínala u kartoték jako sekretářka, ctižádostivá a odhodlaná posunout se dál. Sama později vzpomínala, že vyplnila přes deset tisíc kartiček a pak požádala o přeložení. Vyplatilo se. Stala se asistentkou Harolda Jeffersona Coolidge, harvardského zoologa a přímého potomka prezidenta Thomase Jeffersona, který vedl sekci nouzového záchranného vybavení. Nebyla to tajná operace, po jaké toužila. Bylo to něco daleko zvláštnějšího.
Recept, který by si nedal ani žralok
Problémem byli žraloci. Američtí piloti a námořníci, kteří se za války ocitli ve vodě, se jich báli, a strach mezi muži rostl rychleji než skutečné nebezpečí. Doložených útoků žraloků bylo za celou válku jen kolem dvaceti, ale panika byla obrovská a morálka kvůli ní klesala. Vedení tušilo, že vojákům prospěje cokoli, co jim dodá pocit jistoty. Byl tu ale i druhý, praktičtější důvod. Žraloci občas naráželi do podmořských náloží nastražených na nepřátelská plavidla a předčasně je odpalovali, aniž tušili, do čeho se pletou.
Společné velení tedy zadalo OSS úkol vyvinout odpuzovač žraloků. A Julia McWilliams, žena s diplomem z historie, která v životě nic pořádného neuvařila a snila o špionáži, dostala na starost recept. Ona a její kolegové vyzkoušeli přes sto různých látek. Rozkládající se žraločí maso, organické kyseliny, různé sloučeniny mědi. Vycházeli z představy, že se žraloci vyhýbají pachu vlastních mrtvých, a kdyby ten zápach dokázali napodobit chemicky, drželi by je dál. Nakonec zvolili směs octanu měďnatého a černého barviva, slisovanou do malého koláčku, který se připevnil k záchranné vestě a ve vodě se rozpouštěl.
Říkali tomu Shark Chaser, tedy v překladu zaháněč žraloků. Námořnictvo ho vydávalo vojákům až do sedmdesátých let. Julia svůj odpuzovač žraloků později nazývala svým prvním receptem. Vzpomínala, že uměla tak akorát uvařit vodu na čaj, ale její první velký recept byl odpuzovač žraloků, který míchala ve vaně pro námořnictvo. A dodávala, že u toho byla spousta legrace a že navrhovali záchranné sady a další vybavení pro agenty.
Cesta kolem světa a jedna ryba v Rouenu
OSS s ní ale ještě neskončila. V roce 1944 ji poslali na Cejlon, dnešní Srí Lanku, a pak do čínského Kunmingu, kde vedla registr utajovaných dokumentů a koordinovala zpravodajskou činnost. Byla to skutečná práce ve skutečných válečných podmínkách na druhém konci světa. Právě tam potkala kolegu jménem Paul Child, diplomata, umělce a jazykáře, který měl mimo jiné hlubokou a opravdovou lásku k francouzské kuchyni. On jí ukázal, co jídlo dokáže být.
Za svou práci dostala vyznamenání Emblem of Meritorious Civilian Service. Špiónkou se nestala nikdy. Ale objela kus světa, pomohla zařídit, aby žraloci neodpalovali námořní nálože, a potkala muže, který jí změnil život. Po válce se vzali a v roce 1948 zakotvili ve Francii, kam byl Paul vyslán pro americké úřady. Julii bylo třicet šest let. Měla za sebou diplom z historie, zpravodajskou kariéru a vůbec žádné kuchařské vzdělání.
Hned první den je Paul vzal na oběd do restaurace La Couronne v Rouenu a objednal sole meunière, tedy mořský jazyk na másle. Ryba dorazila dokonale připravená, zlatavá, jemná, koupající se v másle. Julia ji jedla pomalu a přemýšlela o ní celou cestu zpátky do Paříže. Krátce nato se přihlásila na kuchařskou školu Le Cordon Bleu. Bylo jí třicet sedm a konečně našla to, o čem ani nevěděla, že hledá. Svěřila se, že čím víc vaří, tím víc ji to baví, a že jí trvalo skoro čtyřicet let, než přišla na to, co je její opravdová vášeň.
Co následovalo, zná celá Amerika. Roky vaření a zkoušení vyústily v knihu Jak zvládnout umění francouzské kuchyně (v originále Mastering the Art of French Cooking), která naučila americké domácnosti vařit po francouzsku bez jediného náznaku povýšenosti. Pak přišel televizní pořad Francouzská šéfkuchařka (v originále The French Chef) a z Julie se stala celebrita. Ta vysoká, věčně dobře naladěná žena ve své kuchyni učila Ameriku, že vaření není představení, na které se kouká, ale dobrodružství, do kterého se člověk zapojí. Upouštěla věci, smála se a šla dál. Říkávala, že jedinou skutečnou překážkou je strach ze selhání a že v kuchyni musí mít člověk přístup „co se může stát“.
Kuchařka k pořadu The French Chef od Julie Child
Julia Child zemřela v roce 2004, dva dny před dvaadevadesátými narozeninami. Její kuchyně, včetně pultů zvýšených na míru její postavě, je dnes ve Smithsonově institutu. Žena, která byla moc vysoká na vojáka. Která jako první recept namíchala odpuzovač žraloků. Která svou vášeň našla, až když jí táhlo na čtyřicet. Nakonec se z ní stala jedna z nejmilovanějších Američanek dvacátého století.
