Článek
Když někdo řekne, že běží celé Alpy, člověk si obvykle představí pár set kilometrů a hezké fotky z hřebenů. Sophie Grant, novozélandská ultrabežkyně žijící dnes v Andoře, ale vyrazila na něco úplně jiného. Ze severoitalského Terstu na jadranském pobřeží zamířila přes osm zemí až do Monaka, tedy zhruba 2000 kilometrů daleko, po trase zvané Via Alpina. A pouštěla se do toho ve chvíli, kdy o ní většina lidí ještě nikdy neslyšela.
Dvanáct Everestů převýšení na jednu cestu
Via Alpina spojuje Terst s Monakem a vede přes Slovinsko, Itálii, Rakousko, Německo, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Francii a nakonec ústí u moře v knížectví Monako. V podobě z roku 2024, po které Sophie běžela, měří kolem 2000 kilometrů a nastřádá se na ní přes 110 000 metrů převýšení, což odpovídá zhruba dvanácti výstupům z mořské hladiny na vrchol Everestu za sebou. Není to technické horolezectví, ale mezi dálkovými trasami patří k tomu nejtvrdšímu, co vůbec existuje.
Via Alpina napříč Alpami, pohled na trasu spojující Terst s Monakem
Sophie odstartovala 4. července ve čtyři ráno a hned první den ji přivítalo 33 stupňů, protože přes celou Evropu se zrovna přehnala vlna veder. Denně zvládala kolem 63 kilometrů a na těch nejnáročnějších úsecích k tomu nastoupala převýšení srovnatelné s celým Mont Blancem. Spala jen pár hodin, většinou v dodávce, ve stanu nebo občas v horské chatě, a přitom se pohybovala 15 až 18 hodin denně. Aby to tělo vůbec uneslo, musela každý den doplnit zhruba šest až sedm tisíc kalorií.
Žena, která nebyla dítě nadšené do sportu
Sophii Grant je 42 let a rozhodně to není žádná zázračná mladá běžkyně, která to má odmalička v nohách. Vyrůstala v novozélandském Christchurchi a jako dítě běhat vůbec nechtěla, dokonce prý prosila rodiče, ať jí napíšou omluvenku, aby nemusela na školní přespolní běh. Ke sportu se dostala až kolem pětadvaceti let a k dlouhým tratím v horách ještě později.
Za posledních pár let přitom nasbírala věci, které by stačily na několik životů. Třikrát dokončila Tor des Géants, což je 330 kilometrů dlouhý závod italskými Alpami, umístila se v první desítce na slavném UTMB, vyhrála britský titul ve skyrunningu a už v roce 2013 zvládla pověstný Marathon des Sables napříč Saharou. Sama o sobě přitom mluví docela střízlivě, že možná není nejrychlejší běžkyní na světě, ale umí zvládat dlouhé dny v horách a jít dál i ve chvíli, kdy všechno bolí.
Rekord, který dřív patřil chlapovi
Trasu v této podobě do té doby oficiálně zdokumentovali jen dva lidé. Celkový rekord držel Brit Jake Catterall, který ji v roce 2024 zvládl za 35 dní a 21 hodin. Nejrychlejší ženský čas patřil Nizozemce Tesse Caspers, která o rok později doběhla za 38 dní a 2 hodiny. Když byla Sophie v polovině trasy, držela tempo, které ji směřovalo k době kolem 30 dní, tedy pod oba dosavadní rekordy.
A přesně to se pak stalo, dokonce ještě líp. Prvního srpna doběhla Sophie do Monaka v celkovém čase 28 dní, 17 hodin a 59 minut. Překonala tím nejen dosavadní ženský čas, ale i celkový mužský rekord, a to o víc než týden. V samotném závěru si přitom krátila spánek na hodinu a půl za noc, jen aby si udržela náskok, který si předtím vybudovala. Zajímavý detail dodává i to, že ji v jednom úseku přišel osobně podpořit Jake Catterall, tedy ten, jehož rekord zrovna překonávala.
Proč o tom skoro nikdo nevěděl
Na jednu věc přitom upozornila i jedna z jejích blízkých kamarádek. Když se o podobné rekordy pokoušejí muži, bývají u toho filmové štáby, živé sledovací mapy a novinové titulky. Sophie měla u sebe jen manžela George, který ji doprovázel na každém kroku, kamarádku a fotografku Zoe Salt, jež celou cestu dokumentovala, a dokonce i jejich psa Nilu. Velký mediální zájem ale dlouho chyběl, přestože to, co dělala, se vymykalo běžné lidské představivosti.
Za tímhle pokusem navíc stál i osobní příběh. Sophie spolu s kamarádkou Stephanie Case natočily dokument nazvaný Mimo trasu (v originále Off Course), který obě sledoval při snaze o mateřství i při náročné léčbě neplodnosti a zároveň při závodech. Právě tenhle film se pro Sophii stal impulsem pustit se do běhu napříč Alpami. O běhání ostatně mluví jako o ventilu pro všechny emoce, pro radost, smutek i zármutek, prostě jako o místě, kam chodí odkládat to, co ji tíží.
Co jí ta cesta dala a vzala
Sophie sama později přiznala, že by nic z toho nezvládla bez lidí kolem sebe. Popsala, že byla mnohdy tak vyčerpaná, že se nedokázala sama za sebe rozhodnout, a jediné, co mohla dělat, bylo svěřit se do rukou svého týmu a nechat ho, ať jí říká, co má dělat. Právě proto podle ní člověk vlastně nepochopí, jak strašně důležité je mít kolem sebe ty správné lidi, dokud se do něčeho takového sám nepustí.
Na otázku, jak se po doběhnutí cítí, odpověděla jednoduše, že je nadšená, ale úplně vyřízená. Trať jí naservírovala bouřky, vedra sahající skoro ke 40 stupňům, zaplavené cesty, objížďky kvůli požárům i mračno much, a to celé na pár hodinách spánku denně. Sama to shrnula tak, že v komfortní zóně nic neroste, a i ve chvílích, kdy bylo úplně nejhůř, prý stačilo zvednout hlavu a dívat se na ty neuvěřitelné výhledy kolem.
Její čas 28 dní teď platí jako celkový rekord na trase, dokud ho někdo nepřekoná, a podle lidí kolem záznamů FKT se dá čekat, že se o to brzy někdo pokusí. Zároveň Sophiin výkon posouvá otázku, kterou vědci začínají brát vážně, totiž jak moc se na extrémně dlouhých vzdálenostech smazává výkonnostní rozdíl mezi muži a ženami.
