Článek
Když v roce 1940 Němci uzavřeli statisíce varšavských Židů za zdi ghetta, měla Irena Sendlerowa jako sociální pracovnice něco, co skoro nikdo jiný neměl, totiž povolení chodit dovnitř. Oficiálně tam docházela kvůli kontrole nakažlivých nemocí, protože Němci se epidemií báli a báli se, že se z ghetta rozšíří ven. Ve skutečnosti ale využívala každou takovou návštěvu k tomu, aby odtud dostala ven co nejvíc dětí, které by jinak skončily v transportech do vyhlazovacích táborů. Postupně kolem sebe vybudovala síť lidí, kteří jí v tom pomáhali, a společně dokázali věc, která zní i po desítkách let neuvěřitelně.
Klepala na dveře a žádala rodiče o to nejtěžší
Nejtěžší část celé záchrany se odehrávala hned na začátku, přímo u dveří jednotlivých bytů v ghettu. Irena Sendlerowa klepala na dveře a přesvědčovala rodiče, aby jí svěřili své děti a nechali je odvést pryč. Sama později vyprávěla, jak se jí zoufalí rodiče ptali, jestli může zaručit, že dítě přežije, a ona jim po pravdě odpovídala, že to zaručit nedokáže. Zaručit uměla jen jedno, totiž že když dítě zůstane v ghettu, s velkou pravděpodobností zemře. Byla to rozhodnutí, která si žádná matka nikdy nechtěla představit, a mnohé z těch žen svoje děti už nikdy neuviděly, protože samy zahynuly v táborech.
Právě kvůli téhle tíze si Irena Sendlerowa nesla vzpomínky na pláč dětí odváděných od rodičů po celý zbytek života. Sama říkala, že ten pláč slýchá i ve snech, a nikdy nechtěla, aby ji kdokoli oslavoval jako hrdinku. Měla naopak pocit, že mohla udělat ještě víc, ačkoli riskovala vlastní život při každé jednotlivé cestě.
Bedny, pytle, sanitky a kostel se dvěma vchody
Aby děti dostali z ghetta ven, museli Sendlerowa a její pomocníci vymýšlet stále nové způsoby, jak je propašovat kolem stráží. Menší děti a kojence uspávali a odnášeli je ven ukryté v bednách, pytlích od brambor, kufrech nebo i v rakvích, aby vypadaly jako náklad. Někdy děti odvezli ven přímo v sanitce, jindy je provedli podzemními kanály nebo sklepy propojených domů. Jeden z nejchytřejších triků využíval kostel na okraji ghetta, který měl dva vchody, přičemž jedním se vcházelo z židovské strany a druhým se vycházelo na takzvanou árijskou stranu města. Dítě tak vešlo dovnitř jako Žid a vyšlo ven s novou křesťanskou totožností.
Venku pak na děti čekala další nebezpečná část příběhu, protože každé z nich potřebovalo nové jméno, falešné doklady a rodinu nebo instituci, která ho ukryje. Děti mizely v sirotčincích, klášterech a u polských rodin, které je vydávaly za vlastní. Falešných dokumentů muselo být vyrobeno velké množství a každý z nich znamenal smrtelné riziko pro toho, kdo dítě přechovával, protože za pomoc Židům hrozil v okupovaném Polsku trest smrti.
Jména schovaná v zavařovací sklenici
Sendlerowa ale věděla, že samotná záchrana nestačí, pokud si děti po válce nebudou moci najít svou minulost. Proto si u každého dítěte pečlivě poznamenala jeho pravé jméno, jména jeho rodičů a novou totožnost, kterou dostalo. Tyhle záznamy psala na útržky papíru, které ukládala do zavařovacích sklenic, a ty pak nechala zakopat v zahradě u známých pod stromem. Doufala, že až válka skončí, sklenice vykope a podle seznamů pomůže dětem vrátit se k rodinám nebo aspoň zjistit, kým doopravdy byly.
V říjnu 1943 ji gestapo zatklo a odvezlo do obávané věznice Pawiak, kde ji brutálně mučili a lámali jí nohy, aby z ní dostali jména spolupracovníků a úkryty dětí. Sendlerowa nikoho neprozradila, přestože ji následky mučení poznamenaly na celý život. Byla odsouzena k smrti, ale její přátelé ze sítě podplatili jednoho z německých strážných, a tak v den plánované popravy unikla. Oficiálně přitom byla vedena mezi popravenými, takže musela zbytek války strávit v úkrytu pod cizím jménem, zatímco její seznamy zůstaly bezpečně ukryté ve sklenicích.
Zapomenutá hrdinka a Nobelova cena, která nepřišla
Po válce Sendlerowa sklenice skutečně vykopala a se svými poznámkami se pokoušela děti dohledat, jenže většina jejich rodičů mezitím zahynula v táborech. V komunistickém Polsku navíc nebyl její příběh vítaný, protože nová moc pronásledovala lidi spojené s domácím odbojem, ke kterému za války patřila. Sendlerowa tak dlouhá desetiletí žila spíš stranou pozornosti a o jejích činech skoro nikdo nevěděl, dokud v roce 1999 její příběh náhodou neobjevila skupinka amerických studentek z Kansasu, které o ní napsaly divadelní hru nazvanou Život ve sklenici (v originále Life in a Jar).
Díky té hře se svět o Ireně Sendlerowé konečně dozvěděl a v posledních letech života se jí dostalo mnoha ocenění. V roce 2007 ji polská a izraelská strana navrhly na Nobelovu cenu za mír, tu ale nakonec získali bývalý americký viceprezident Al Gore a Mezivládní panel pro změnu klimatu za osvětu o globálním oteplování. Sendlerowa zemřela o rok později ve Varšavě ve věku osmadevadesáti let.
Irena Sendlerowa patřila mezi lidi, kteří dokázali v nejhorší možné době udělat něco mimořádného a přitom o tom po zbytek života mluvili s naprostou skromností. Zachránila kolem dvou a půl tisíce dětí, jejichž jména schovala do sklenic, aby jim po válce vrátila jejich vlastní minulost. Sama se za hrdinku nikdy nepovažovala a litovala jen toho, že jich nezachránila víc.
Zdroje:
