Článek
Bylo to obyčejné páteční ráno na začátku října roku 1995. Patnáctiletá Nicole van den Hurk vyrazila na kole do supermarketu v Eindhovenu, kde si o víkendech přivydělávala. Byla to cesta, kterou jela mockrát a kterou znala nazpaměť. Toho rána ale do práce nedorazila a nikdo ji už živou neviděl. Její kolo se našlo odstavené, dny se měnily v týdny a teprve po sedmi týdnech, dvaadvacátého listopadu, narazil náhodný kolemjdoucí na její tělo v lese mezi vesnicemi Mierlo a Lierop. Nicole byla znásilněná a zavražděná a její rodina se rázem ocitla ve světě, který se rozpadl na kusy.
Případ, který postupně utichl
Vyšetřování bylo zpočátku rozsáhlé. Policie sebrala stopy, prověřovala podezřelé a hledala, kde se dalo. Tehdejší forenzní věda ale měla své hranice, a přestože se na místě podařilo zajistit DNA, technika z poloviny devadesátých let ji nedokázala přiřadit ke konkrétnímu člověku. Postupně, tiše a takřka nepozorovaně se z případu stala odložená záležitost. Žádné zatčení, žádná odpověď, žádná spravedlnost. V jednu chvíli policie zadržela i Nicolina nevlastního otce a nevlastního bratra, ale protože nic nenasvědčovalo jejich vině, oba zase propustila. Roky míjely a vypadalo to, že jméno Nicole van den Hurk zapadne mezi nevyřešené případy, na které si časem vzpomene už jen pár lidí.
Plán, který vypadal jako šílenství
Jeden z nich byl právě její nevlastní bratr Andy. Vyrostl, odstěhoval se do Anglie a vybudoval si vlastní život, jenže prázdné místo po Nicole si nesl pořád s sebou. Věřil, že moderní analýza DNA se mezitím posunula někam, o čem se v roce 1995 nikomu ani nesnilo a že stopy zajištěné kdysi na jejím těle by konečně mohly ukázat na pachatele. Byl tu ovšem jeden zásadní problém. Aby se případ znovu otevřel a aby někdo povolil novou exhumaci, potřebovali vyšetřovatelé pádný důvod. Odložené případy se samy od sebe neotevírají, a tak Andy roky přemýšlel, jak takový důvod vytvořit. Podle svých slov totiž podezříval z vraždy vlastního otce a právě to ho hnalo dopředu, možná stejně silně jako touha po spravedlnosti.
Nakonec se odhodlal k něčemu, co by většina lidí označila za čiré bláznovství. Začátkem roku 2011 dal na Facebook stručný vzkaz, že bude zatčen za vraždu své sestry, a pak se přiznal policii, že Nicole zabil on. Nebyla to pravda a on to věděl líp než kdokoli jiný. Věděl také, že ho čeká zatčení, vydání do Nizozemska a tvrdé výslechy a že pokud se to celé zvrtne, může za zločin, který nespáchal, skončit na dlouhé roky ve vězení. Přesto do toho šel, protože mu došly všechny ostatní možnosti.
Když lež otevřela cestu k pravdě
Andyho zatkli, převezli do Nizozemska a podrobně vyslýchali. Jenže čím déle vyšetřovatelé jeho výpověď rozebírali, tím víc se rozpadala. Detaily neseděly, časová osa nedávala smysl, a tak ho po několika dnech propustili. Teprve potom jim řekl pravdu, totiž že celé přiznání byl vypočítavý tah, jediný, který ho napadl, aby přinutil systém znovu se na případ podívat. A ten tah vyšel. V září 2011 soud povolil exhumaci Nicolina těla a forenzní experti znovu prozkoumali genetický materiál zajištěný kdysi na místě.
Na jejich ostatcích se ve skutečnosti našla genetická stopa hned několika mužů, a to později u soudu vyvolávalo vleklé spory. Klíčový profil se nicméně podařilo porovnat s databází, a navíc spojit s jiným, podobným případem znásilnění z roku 2000. Stopa vedla k muži, kterého nizozemská média označovala jen jako Jose de G. Šlo o muže s minulostí, který už byl dříve odsouzený za znásilnění, a v lednu 2014 ho policie zatkla.
Spravedlnost, která přišla po letech
Soudní cesta byla pomalá a klikatá. Obhajoba zpochybňovala hodnotu DNA důkazů a poukazovala na to, že na těle byly stopy více mužů, což nakonec vedlo k překvalifikování obžaloby. V prvním procesu byl Jos de G. uznán vinným ze znásilnění, ale zproštěn viny ze zabití a dostal pět let. Případ tím ovšem neskončil. Teprve v odvolacím řízení na podzim roku 2018, tedy třiadvacet let poté, co se Nicole nevrátila ze své cesty na kole, padl rozsudek, který ho uznal vinným ze znásilnění i ze zabití, a trest se zvýšil na dvanáct let.
Andy van den Hurk nikdy nestál o uznání ani o slávu. Dal pár rozhovorů, odpověděl na pár otázek a pak se vrátil ke svému tichému životu v Anglii. Když se ho novináři ptali, proč to udělal a proč riskoval úplně všechno, nemluvil o odvaze ani o oběti. Řekl jen, že Nicole byla jeho sestra a že se mu po ní stýská každý den. Jemu to jako důvod vždycky stačilo. Zemřel v září 2022 a podle všeho se nikdy úplně nezbavil tíhy toho, čím si prošel, totiž ztráty, let mlčení a vyčerpávajícího boje. Ještě předtím ale stihl vidět, že se k Nicolinu jménu spravedlnost nakonec dostala.
Zdroje:
