Článek
Tahle dohoda vypadala na první pohled jako čisté gesto, protože Robin Williams si na začátku devadesátých let běžně řekl o honorář kolem osmi milionů dolarů za film. Za dabing modrého Džina v animovaném Aladinovi si přitom vzal pouhých pětasedmdesát tisíc dolarů, tedy zhruba jedno procento své obvyklé gáže. Nedělal to kvůli penězům, ale proto, že měl rád animaci a chtěl být součástí téhle tradice. Přál si vytvořit něco, co budou jeho děti mít rády ještě dlouho po něm, a právě tahle pohnutka byla pro celý příběh důležitější než cokoli jiného.
Jediná podmínka, na které mu doopravdy záleželo
Za ten skromný honorář si Williams řekl o jedinou věc, totiž aby jeho hlas nesloužil k prodeji zboží. Nepřál si žádné hračky, žádné rychlé občerstvení ani žádné upomínkové předměty s hláškou své postavy. Tahle nechuť k prodávání ho provázela celou kariérou, protože už dřív zablokoval výrobu figurek ze svého populárního seriálu Mork & Mindy. Nechtěl být obchodním zástupcem nějaké značky, chtěl být umělcem, a tenhle rozdíl bral hodně vážně. Disney na podmínku přistoupil a obě strany se na ní domluvily ústně, vlastně jen na základě podání ruky.
Pak ale Aladin vstoupil do kin a vydělal přes půl miliardy dolarů, takže se rázem stal jedním z nejvýdělečnějších filmů své doby. Modrý Džin byl najednou všude, na hračkách, na kelímcích od Burger Kingu i na dalším zboží, kterého se podle dohody nikdo neměl ani dotknout. Williams to nesl těžce, protože dal své slovo a vzal zlomek své obvyklé gáže výměnou za jediný slib, který byl porušen.
Když promluvil veřejně
Williams se rozhodl, že to nenechá být, a řekl to nahlas v celostátní televizi. Vysvětlil, že měli jasnou dohodu a že jedinou věcí, o kterou žádal, bylo, aby se přes něj nic neprodávalo. Nešlo mu o víc peněz, byl spíš zraněný, protože dal slovo a to slovo někdo porušil. Dal jasně najevo, že s Disneym znovu pracovat nechce, a do dalších dílů opravdu nešel. V přímém pokračování i v televizním seriálu tak Džin mluvil hlasem Dana Castellanety, kterého diváci znají hlavně jako Homera Simpsona, a ta výměna byla docela slyšet.
Disney se nejdřív pokusil situaci spravit dost zvláštním způsobem. Poslal Williamsovi pravý obraz od Pabla Picassa v hodnotě kolem milionu dolarů, jako by celý problém spočíval v tom, že herci dostatečně nepoděkovali. Vypadalo to, jako by se ten rozkol dal uhladit správně drahým dárkem. Jenže to nefungovalo, protože Williamsovi nikdy nešlo o to, že by byl málo oceněný, a nikdy to nebylo o penězích. Šlo mu o porušený slib, a tak si obraz sice nechal, ale rána zůstala otevřená a celé roky se Disneymu vyhýbal, zatímco studio točilo pokračování s cizím hlasem.
Co konečně zafungovalo
Změna přišla, až když z firmy odešel člověk, kterého Williams z porušení dohody vinil. Šéfa studia Jeffreyho Katzenberga v roce 1994 propustili a jeho místo zaujal Joe Roth, který pak udělal jedinou věc, na které doopravdy záleželo. Veřejně se omluvil, a to upřímně a bez vytáček. Přiznal, že Disney měl s Williamsem jasnou dohodu, že ji přesto porušil a že to studio mrzí. Nepřišel žádný obraz ani velký šek, jen pravda řečená na rovinu. Roth k tomu navíc dodal důležitou věc, totiž že u Robina Williamse nikdy nešlo o peníze, ale o princip.
A přesně tahle omluva herce vrátila zpět k mikrofonu, aby nadaboval Džina v posledním díle s názvem Aladin a král zlodějů. Milionový obraz s ním nepohnul, ale poctivé přiznání viny ano, a to je na celém příběhu to podstatné.
