Článek
Než si Astrid Lindgren ten kotník vyvrtla, nebyl za ní podle okolí žádný zvláštní příběh. Byla manželkou, matkou a sekretářkou, která měla ráda slova, a nic víc se od ní nečekalo. Toho roku sice získala druhou cenu v menší literární soutěži za román, který napsala spíš pro radost, ale byla to druhá cena, ne první, a nikdo v tom neviděl předzvěst něčeho velkého. Pak ale jednoho březnového dne uklouzla na zledovatělém chodníku, vyvrtla si kotník a musela zůstat doma v posteli, a protože měla najednou spoustu času, vzala si Astrid do postele sešit a pustila se do psaní, aniž by tušila, že právě začíná vznikat jedna z nejmilovanějších knih pro děti vůbec.
Holčička, kterou si vymyslela nemocná Karin
Pár let předtím ji poprosila její dcera Karin, aby jí vyprávěla o dívce, které sama dala jméno Pipi Dlouhá punčocha, a protože to jméno bylo tak zvláštní, musela podle Astrid být zvláštní i ta holka, ke které patřilo. A tak vznikla dívka, která žije sama v domě jen s koněm a opičkou, nikdo jí neporoučí, protože nemá rodiče, kteří by jí říkali, co smí a co ne, a je přitom tak silná, že uzvedne cokoli, co jí přijde do cesty. Karin tuhle Pipi milovala a chtěla ji slyšet znovu a znovu, jenže příběhy dlouho zůstávaly jen ve vyprávěné podobě, a možná by tak i zůstaly, kdyby si Astrid o pár let později nevyvrtla ten kotník a neměla najednou čas přepsat je na papír. Když rukopis dokončila, opsala ho načisto, jeden výtisk věnovala Karin k desátým narozeninám a druhý poslala největšímu švédskému nakladatelství Albert Bonniers Förlag.
Příliš divoká na to, aby ji někdo chtěl vydat
Z Bonniers přišlo odmítnutí, protože Pipi jim připadala příliš divoká, příliš drzá vůči dospělým a podle nich mohla mít na děti špatný vliv, když se nechovala tak, jak se holčičky chovat měly, neposlouchala, neomlouvala se a nesmršťovala se, aby se vešla do světa kolem sebe. To, co ale nakladatelství tak vadilo, bylo přesně to, co na ní děti později milovaly úplně nejvíc, takže se Astrid nenechala odradit, rukopis přepracovala, ještě víc rozvinula ty nejbláznivější momenty a poslala ho do soutěže menšího nakladatelství Rabén & Sjögren, kde tentokrát vyhrála první cenu. Když v roce 1945 vyšla Pipi Dlouhá punčocha knižně, reakce byla okamžitá a děti ji zbožňovaly, zatímco někteří rodiče psali do novin rozhořčené dopisy o tom, že Pipi je špatný vzor a nebezpečný nápad převlečený za zábavu, jenže knihy přesto mizely z regálů a Pipi bylo úplně jedno, co si o ní kdo myslí, stejně jako její autorce.
Astrid Lindgren s dětskými herci roku 1964
Žena, která nepsala jen příběhy, ale měnila i zákony
Tady většina lidí příběh uzavře a spokojí se s obrázkem milované autorky dětských knih, jenže Astrid Lindgren se u psaní nezastavila. V roce 1978, to už jí bylo sedmdesát, stála v Německu na pódiu, aby převzala Mírovou cenu německých knihkupců, a tu chvíli nevyužila k poděkování oboru, který ji právě slavil, nýbrž k něčemu mnohem naléhavějšímu, totiž k myšlence, že děti se nikdy nemají bít, ani cizími lidmi, ani učiteli, ani rodiči. Svůj projev nazvala Nikdy násilí (v originále Aldrig våld) a byl tak nepříjemný, že se mocným lidem poslouchal jen těžko. Mimo jiné i proto, že v něm vyprávěla příběh staré farářky, která se rozhodla, že své dítě nikdy neuhodí, ve chvíli, kdy jí synek místo proutku přinesl kámen se slovy, že když mu chce ublížit, je vlastně jedno čím. Švédsko ten projev slyšelo a o rok později, v roce 1979, se stalo první zemí na světě, která zákonem zakázala tělesné trestání dětí, přičemž na veřejné náladě, ze které zákon vzešel, měla Astrid nemalý podíl.
A pak se pustila do velkochovů
Tím to ale neskončilo, protože v druhé polovině osmdesátých let se Astrid spolu s veterinářkou Kristinou Forslund pustila do velkochovů a tovární výroby masa. Psaly spolu články do novin, zpochybňovaly způsob, jakým se zachází s hospodářskými zvířaty, a žádaly, aby švédské zákony braly ohled na základní slušnost vůči živým tvorům, a to všechno ve chvíli, kdy Astrid táhlo na osmdesát. K osmdesátým narozeninám jí pak švédská vláda nadělila zvláštní dárek v podobě nového zákona na ochranu zvířat, kterému se začalo říkat Lex Lindgren, a šlo v té době o nejpřísnější úpravu svého druhu na světě, i když ho sama Astrid brala spíš kriticky a ptala se, jestli má být polichocená zákonem, který je ve své tehdejší podobě bezzubý. Dětská spisovatelka tak nakonec ovlivnila právní systém své země hned dvakrát, a mezi psaním a měněním zákonů stihla ještě něco, o čem se mluví málokdy, protože dlouhých čtyřiadvacet let vedla oddělení dětské literatury v nakladatelství Rabén & Sjögren, kam nastoupila v době, kdy šlo o malou firmu na pokraji krachu, a pod jejíma rukama z ní vyrostlo přední nakladatelství dětské literatury v celém severském regionu. Astrid tedy nevytvářela jen samotné příběhy, ale i cesty, kterými se příběhy dostávaly k dětem, a dělala to celé z téhož skromného stockholmského bytu, do kterého se nastěhovala ve čtyřicátých letech a už ho nikdy neopustila.
Začala u sešitu a skončila u zákona
Astrid Lindgren zemřela 28. ledna 2002 ve čtyřiadevadesáti letech a na její pohřeb přišli švédský král s královnou i premiér, přičemž celá země truchlila, jako by přišla o něco nenahraditelného, protože tak to opravdu bylo. Její knihy se od té doby prodaly ve více než 160 milionech výtisků a byly přeloženy do více než stovky jazyků. Jedna planetka obíhající kolem Slunce dokonce nese její jméno. A Pipi, ta nemožná, rozesmátá holka na koni, která neposlouchala nikoho a byla příliš divoká a příliš svá na to, aby ji prestižní nakladatelství přijalo, dala celým generacím dětí něco, pro co dlouho neměly slova, totiž tiché dovolení zabrat si svoje místo, být silný a nesmršťovat se jen proto, že je to světu kolem pohodlnější.
