Článek
Jmenovala se Ada Blackjack a do arktické výpravy se nepřihlásila kvůli dobrodružství ani slávě, ale kvůli svému nemocnému synkovi. Byla to mladá žena z lidu Iñupiat, žila v aljašském Nome a byla úplně bez peněz. Její malý syn Bennett trpěl tuberkulózou a ona potřebovala peníze na jeho léčbu, a tak přijala práci kuchařky a švadleny na výpravě, o které neměla ani ponětí, jak nebezpečná bude. Do té doby nikdy nelovila a smrtelně se bála ledních medvědů, přesto se nakonec ocitla úplně sama na jednom z nejnehostinnějších míst na světě.
Matka, kterou k výpravě dohnala bída
Ada se narodila v roce 1898 v malé osadě Spruce Creek nedaleko Nome a od dětství to neměla lehké. Když jí bylo osm let, poslala ji matka do misijní školy v Nome, kde ji vychovávali metodističtí misionáři a naučili ji číst, psát, vařit a šít. V šestnácti letech se provdala za muže jménem Jack Blackjack, ze kterého se ale vyklubal násilník, který ji nakonec i s malým synem opustil. Ada zůstala sama a bez prostředků, a když už neměla kam jít, ušla přes šedesát kilometrů pěšky zpátky do Nome a nemocného chlapce nesla velkou část cesty v náručí. Protože si nemohla dovolit jeho léčbu, musela ho svěřit do sirotčince a hledala si práci švadleny, aby si ho mohla zase vzít k sobě.
Právě v téhle bezvýchodné situaci se objevil známý polární objevitel Vilhjalmur Stefansson, který sháněl anglicky mluvící domorodce na výpravu k Wrangelovu ostrovu severně od Sibiře. Nabízená mzda padesát dolarů měsíčně byla pro Adu částka, jakou v životě neviděla, a znamenala naději, že syna dostane zpátky a zaplatí mu léčení. Původně měla jet celá řada domorodých rodin, které měly zajišťovat lov a přežití, ale ostatní se nakonec na poslední chvíli stáhli. Ada tak zůstala na molu jako jediná domorodá účastnice a jediná žena celé výpravy, přestože lovit ani přežít v divočině vůbec neuměla.
Ostrov, ze kterého se nedalo utéct
Výprava vyplula z Nome devátého září roku 1921 a tvořilo ji pět lidí a jedna kočka jménem Vic. Vedle Ady to byli mladí muži Allan Crawford, Lorne Knight, Fred Maurer a Milton Galle, kteří měli zabrat neobydlený ostrov pro Britské impérium a Kanadu, ačkoli o něj v Londýně vlastně nikdo nestál. Stefansson sám s nimi nejel a poslal je na sever pouze se zásobami na šest měsíců a s ujištěním, že na ostrově bude spousta zvěře k lovu. Když muži na břehu vztyčili britskou vlajku a prohlásili ostrov za své území, Ada odešla stranou na pláž a dívala se za odplouvající lodí, protože si nebyla jistá, jestli ještě někdy uvidí svého syna.
Tým Wrangelovy výpravy v roce 1921 (přední řada zleva Allan Crawford, Ada Blackjack, Milton Galle, zadní řada Fred Maurer a Lorne Knight)
První rok proběhl vcelku dobře, ostrov zpočátku odpovídal Stefanssonovým slibům a skupina se držela pohromadě. Jenže loď, která je měla v létě roku 1922 vystřídat a přivézt nové zásoby, se kvůli neprostupnému ledu k ostrovu vůbec nedostala. Tou dobou už si nová sovětská vláda dělala na ostrov vlastní nároky a celá věc se zamotala do diplomatického sporu mezi Moskvou, Londýnem a Ottawou. Skupina na ostrově o tom nic nevěděla a jen den za dnem marně vyhlížela na obzoru stěžně lodi, která nepřicházela. Bylo jasné, že je čeká další zima, na kterou nemají dost jídla ani střeliva.
Sama s umírajícím mužem a kočkou
Začátkem roku 1923 byla situace zoufalá, všichni hladověli a Lorne Knight těžce onemocněl kurdějemi. Osmadvacátého ledna se tři z mužů, Crawford, Maurer a Galle, rozhodli přejít přes zamrzlé moře do Sibiře pro pomoc a zanechali Adu s nemocným Knightem na ostrově. Cesta měřila kolem sto čtyřiceti kilometrů přes ledové Čukotské moře a tři muži se z ní už nikdy nevrátili, jejich těla se nenašla. Ada zůstala sama s umírajícím mužem, který jí navzdory její péči neustále spílal a obviňoval ji, že se o něj nestará dost dobře. Přestože se ho snažila vyléčit, krmila ho a ošetřovala, třiadvacátého června roku 1923 Knight zemřel.
Ada byla najednou úplně sama, jen s kočkou Vic, a musela zvládnout všechnu práci, kterou předtím zastávalo pět lidí. Naučila se sama střílet z pušky a bránit tábor před ledními medvědy, kterých se předtím tolik bála. Postupně se metodou pokus omyl naučila klást pasti na lišky, sbírala vejce, lovila ptáky a tuleně a z naplaveného dřeva a plátna dokonce postavila člun na lov. Nad svým přístřeškem si vybudovala vyvýšenou plošinu, ze které mohla včas zahlédnout blížící se medvědy. To, že se sama vyhnula kurdějím, kterým podlehli zkušenější muži, jí pravděpodobně zachránilo život.
Domů se vrátila, spravedlnosti se nedočkala
Dvacátého srpna roku 1923, skoro dva roky po vylodění, se u ostrova konečně objevila záchranná loď Donaldson. Ada vyšla vstříc posádce v parce z kožešiny, kterou si sama ušila, a muži z lodi byli přesvědčení, že by na ostrově dokázala přežít klidně ještě další rok. Zpráva o švadleně, která přežila arktickou samotu, se rychle roznesla a novináři z ní udělali hrdinku a přezdívali jí ženský Robinson Crusoe. Ada ale o slávu nestála a opakovala, že byla jen matka, která se potřebovala vrátit ke svému dítěti. Nejdůležitější pro ni bylo, že se se synem znovu shledala a mohla ho v Seattlu léčit z tuberkulózy, ze které se nakonec dostal.
Přes všechnu pozornost Adě za její příběh nikdo spravedlivě nezaplatil. Nedostala ani celou slíbenou mzdu a nedostala se k penězům z knih a novinových článků, které o jejím utrpení vydělávaly. Stefansson později využil její deník k sepsání vlastní knihy o výpravě, ale Ada z toho nic neměla. Zbytek života prožila spíš v ústraní a v chudobě, vrátila se na Aljašku a zemřela v roce 1983 ve věku pětaosmdesáti let. Na jejím náhrobku stojí prostý nápis, který ji označuje za hrdinku Wrangelovy výpravy.
