Článek
Sedmiletý Steven Stayner šel 4. prosince roku 1972 ze školy domů v kalifornském městě Merced, když ho na ulici zastavil cizí muž a zeptal se, jestli by jeho maminka nechtěla něco věnovat na církev. Chlapec přikývl, že nejspíš ano, a muž mu nabídl, že ho sveze domů, aby pro ten dar mohli rovnou zajet. Tímto mužem byl Ervin Murphy, kterého do celé věci zatáhl jeho spolupracovník Kenneth Parnell, odsouzený za zneužívání dětí. Místo k domovu odvezli zmateného chlapce do odlehlé chaty v Catheys Valley a jeho dětství tím rázem skončilo.
Z chlapce jménem Steven se stal Dennis
Parnell Stevenovi po několika dnech namluvil, že ho rodiče už nechtějí, protože nemají na tolik dětí, a že soud svěřil chlapce do jeho péče. Začal mu říkat Dennis Parnell a vydával ho za vlastního syna, se kterým se neustále stěhoval po Kalifornii. Stevena přitom opakovaně sexuálně zneužíval a celé roky ho psychicky lámal, takže si chlapec postupně zvykal na nový život, ve kterém směl kouřit, pít a chodit, kam se mu zlíbí, a přitom nesměl nikomu prozradit, kdo doopravdy je. Rodina ho přitom hledala a do škol, kam Steven pod cizím jménem chodil, dokonce rozesílala letáky se synovou fotografií, jenže ho v něm nikdo nikdy nepoznal.
Jak Steven dospíval a blížil se k pubertě, Parnellův zvrácený zájem o něj postupně ochládal a únosce začal pomýšlet na mladšího chlapce. Několikrát se přitom pokusil zneužít samotného Stevena jako návnadu a chtěl po něm, aby mu při únosech dalšího dítěte pomáhal. Žádný z těch pokusů ale nevyšel, takže Parnell nakonec usoudil, že Steven je k ničemu a jako pomocník se nehodí. Teprve mnohem později Steven prozradil, že ty únosy mařil úmyslně, protože nechtěl, aby jiné dítě prožívalo to, co si sám zažil.
Když přivedli pětiletého Timmyho
Čtrnáctého února roku 1980 se Parnellovi s pomocí jednoho Stevenova vrstevníka přece jen podařilo unést pětiletého Timothyho Whitea z města Ukiah. Doma mu obarvil světlé vlasy načerno, začal mu říkat Tommy a vydával ho za mladšího syna a Stevenova bratra. Steven, kterému tehdy bylo čtrnáct, se na to nedokázal dívat a rozhodl se, že tohohle malého chlapce před stejným osudem zachrání. Sám později vysvětlil, že nechtěl, aby Timmy trpěl tak jako on, a že to byla jeho jediná šance udělat konečně něco správného a zároveň se vrátit domů.
Prvního března roku 1980 Steven počkal, až Parnell odejde na noční směnu, vzal Timmyho a vydal se s ním pryč. Cestou je svezl projíždějící řidič a dovezl je až do Ukiah, jenže Timmy si nedokázal vzpomenout, kde přesně rodiče bydlí. Steven proto v telefonní budce našel adresu policejní stanice a oba chlapci tam nakonec zamířili. Když Timmyho poslal dovnitř, malý chlapec se ve dveřích polekal a utekl zpátky, ale policisté si obou všimli a brzy zjistili, kdo doopravdy jsou. Do svítání druhého března byl Parnell zatčen kvůli podezření z únosu obou chlapců.
Jméno, které mu nikdo nemohl vzít
Právě na té stanici v Ukiah napsal čtrnáctiletý Steven svou policejní výpověď a v ní stála věta, která pak dala název knize i televiznímu filmu o jeho příběhu. Napsal, že si není jistý svým datem narození, ale že své křestní jméno zná a že je to Steven. Po sedmi letech, kdy ho nutili být někým jiným, si těmi pár slovy vzal zpátky vlastní totožnost. Oba chlapci se ten den vrátili ke svým rodinám.
Steven Stayner se po sedmi letech znovu setkává se svou rodinou, 1980
Spravedlnost ale dopadla mnohem hůř, než by člověk čekal. Parnell byl odsouzen jen za samotné únosy, protože většina sexuálního zneužívání spadala mimo pravomoc tamního žalobce nebo už byla promlčená. Dostal sedm let a po pěti letech ho propustili na podmínku. V roce 2003 se ale jako dvaasedmdesátiletý muž pokusil koupit od své ošetřovatelky čtyřletého chlapce za pět set dolarů. Tentokrát skončil odsouzený podle kalifornského zákona o třech proviněních na pětadvacet let až doživotí a zemřel ve vězení v roce 2008.
Jedna rodina, dva nepředstavitelné osudy
Steven se po návratu domů jen těžko vracel do běžného života, ve škole ho šikanovali kvůli tomu, co prožil, a nakonec ji opustil. Přesto se oženil, měl dvě děti a hodně času věnoval tomu, aby varoval ostatní děti a rodiče před tím, co se stalo jemu. V květnu roku 1989 se odvysílal televizní film o jeho příběhu a o pár měsíců později, šestnáctého září, se Steven vracel na motorce z práce domů, když mu do cesty vyjelo auto. Neměl přilbu a na následky zranění hlavy na místě zemřel ve čtyřiadvaceti letech. Řidič od nehody ujel, ale svědci ho identifikovali a soud ho poslal na tři měsíce do vězení za ujetí, obžaloby ze zabití ho ale zprostil. Na Stevenův pohřeb přišlo pět set lidí a jako jeden z těch, kdo nesli rakev, tam kráčel čtrnáctiletý Timothy White, ten chlapec, kterého Steven kdysi vynesl ze zajetí.
Osud té rodiny tím ale ještě neskončil. Stevenův starší bratr Cary, který roky žil ve stínu pohřešovaného sourozence, byl v roce 2002 odsouzen za vraždu čtyř žen v okolí Yosemitského národního parku a dodnes čeká na popravu. Jedna a tatáž rodina tak dala dohromady jeden z nejznámějších příběhů dětského hrdinství v americké historii i jeden z jejích nejtemnějších zločinů. Timothy White se mimochodem stal zástupcem šerifa v Los Angeles a zemřel v roce 2010 ve pětatřiceti letech. V roce 2010 vztyčili v Applegate Parku ve městě Merced sochu, na které dospívající Steven drží za ruku malého pětiletého Timmyho.
Příběh Stevena Staynera je tak zároveň příběhem strašlivého bezpráví i tiché odvahy malého kluka, který se sedm let nechal vydávat za někoho jiného, a přesto si uchoval dost síly na to, aby zachránil druhé dítě a sám sebe. Když po těch letech napsal, že zná své křestní jméno, byla to nakonec ta nejdůležitější věta jeho života.
