Článek
Na rozdíl od mnoha jiných států se Nizozemsko vydalo cestou částečných úvazků. Téměř 40 % všech zaměstnaných lidí zde pracuje na zkrácený úvazek, což je nejvíce ze všech zemí, které jsou členy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Mezi ženami je tento podíl dokonce kolem 60 %. Výsledkem je pracovní trh, který kombinuje vysokou produktivitu, zaměstnanost a zároveň lepší rovnováhu mezi pracovním a osobním životem.
Jak k tomu Nizozemsko dospělo
Historie této změny sahá až do 80. let 20. století, kdy začaly nizozemské ženy ve velkém vstupovat na pracovní trh. Často však přijímaly zkrácené úvazky, aby mohly skloubit práci s rodinnými povinnostmi. Vznikl takzvaný „model s jedním a půl výdělečně činným člověkem“, v němž jeden partner pracoval na plný úvazek a druhý pouze částečně. Tento model se stal široce rozšířeným a postupně se ukázalo, že funguje i ekonomicky.
Časem se k ženám přidali i muži, zejména ti, kteří chtěli více času věnovat rodině nebo osobnímu životu. Zkrácené úvazky tak začaly být společensky přijímané a dnes už je běžné, že páry kombinují práci obou partnerů, i když nikdo z nich nepracuje na plný úvazek. Nizozemsko se tímto přístupem postupně odlišilo od většiny Evropy, kde nadále dominuje standardní čtyřicetihodinový pracovní týden.
Dopady na ekonomiku a společnost
Na první pohled by se mohlo zdát, že kratší pracovní týden znamená nižší hospodářský výkon. Nizozemsko je ale důkazem, že tomu tak být nemusí. Produktivita práce na hodinu zde patří mezi nejvyšší v Evropě a míra zaměstnanosti je kolem 82 %. Jinými slovy, lidé sice pracují méně hodin, ale ekonomika díky jejich efektivitě netrpí.
Pozitivní dopady se odrážejí také ve spokojenosti obyvatel. Nizozemci dlouhodobě patří mezi nejšťastnější národy světa, což lze částečně vysvětlit právě lepší rovnováhou mezi pracovním a osobním životem. Více volného času umožňuje lidem věnovat se rodině, koníčkům nebo vzdělávání, což přispívá k celkové kvalitě života.
Výzvy a problémy
Kratší pracovní týden a částečné úvazky ale nejsou bez rizik. Nejvíce se to ukazuje u žen, které zkrácené úvazky využívají nejčastěji. To může vést k nižším výdělkům, menšímu zastoupení žen na vedoucích pozicích a k nižším důchodům v budoucnu. Genderová nerovnost se tak paradoxně může prohlubovat, i když původně měl tento model ženám práci usnadnit.
Další problém představuje nedostatek pracovníků v některých odvětvích, například ve školství nebo zdravotnictví. Pokud příliš mnoho zaměstnanců pracuje na částečný úvazek, může být obtížné zajistit dostatečné pokrytí služeb. Diskuse o tom, zda by bylo vhodné podporovat delší pracovní dobu nebo vyšší zaměstnanost přistěhovalců, se proto stává stále aktuálnější.
Jak si vede Česká republika
Ve srovnání s Nizozemskem je situace v České republice zcela odlišná. Podíl částečných úvazků je v Česku jedním z nejnižších v celé Evropské unii a pohybuje se pouze v jednotkách procent. Většina lidí tak stále pracuje standardních 40 hodin týdně, ať už jde o muže, nebo ženy.
Průměrná pracovní doba v Česku je tak přibližně o 8 hodin delší než v Nizozemsku. To znamená, že Češi tráví v práci o celý den více týdně. Zatímco v Nizozemsku se částečné úvazky staly společenskou normou, v Česku jsou spíše výjimkou a často je využívají jen rodiče malých dětí nebo senioři. Rozdíl je tedy nejen v číslech, ale i v samotném přístupu společnosti k práci a volnému času.
Závěrem
Nizozemsko ukazuje, že kratší pracovní doba nemusí znamenat oslabení ekonomiky, ale naopak může vést k vyšší spokojenosti obyvatel a k udržitelné rovnováze mezi pracovním a osobním životem. Čtyřdenní pracovní týden zde není experimentem, nýbrž realitou, která funguje.
Pro Českou republiku by mohla být nizozemská zkušenost inspirací. Současný model plných úvazků totiž často znamená, že lidé mají méně času na rodinu či osobní rozvoj. Otázkou zůstává, zda je česká ekonomika a společnost připravená na podobný krok.
