Článek
Campanella patřil k nejvýraznějším tvářím hnutí ploché Země. Jeho kanál Jeranism měl kolem 164 000 odběratelů a on sám roky vysvětloval, dokazoval a v debatách hájil myšlenku, že zprávy o neustále svítícím polárním slunci jsou součástí většího podvodu. Byl si tím jistý a stavěl na tom velkou část své tvorby.
Nabídka od pastora, který chtěl spor ukončit
Na druhé straně stál Will Duffy, dobrovolný křesťanský pastor z Colorada a bývalý investiční makléř. Ten strávil zhruba tři roky přípravou jedné věci, chtěl vzít zastánce ploché Země i zastánce kulaté Země společně na Antarktidu, postavit je pod oblohu a nechat je dívat se. Žádné debaty ani teorie, prostě jen pozorování. Projekt nazval Poslední experiment (v originále The Final Experiment) a mezi pozvanými byl i Campanella.
Podstata pokusu byla jednoduchá. Obě strany se předem shodly, že pokud půjde nad Antarktidou v létě pozorovat slunce nepřetržitě čtyřiadvacet hodin, model ploché Země tím padá. Podle něj by totiž slunce muselo každý den vycházet a zapadat i tam. Někteří známí zastánci ploché Země pozvání odmítli, protože podle všeho tušili, že takovou zkoušku jejich přesvědčení nepřežije. Campanella pozvání přijal.
Slunce, které nezapadlo
V polovině prosince 2024 odletěla malá skupina čtyř zastánců ploché Země a čtyř zastánců kulaté Země z Chile do tábora Union Glacier Camp, tedy na soukromou základnu zhruba 700 mil od jižního pólu. Cesta stála desítky tisíc dolarů na osobu a Campanella si svůj podíl zaplatil. Na místě si účastníci nastavili připojení přes Starlink a začali celé pozorování živě vysílat.
Slunce nezapadlo. Několik dní ho Campanella i ostatní sledovali, jak krouží nad obzorem, vychází, pohybuje se a nikdy neklesne pod okraj. To, o čem sto šedesát čtyři tisíc lidí přesvědčoval, že neexistuje, se dělo přímo před ním, v přímém přenosu, bez střihu a bez možnosti to zpochybnit.
Přiznání před kamerou
Campanella si sedl a promluvil do kamery. Řekl, že člověk se v životě někdy mýlí a že byl přesvědčený, že žádné čtyřiadvacetihodinové slunce neexistuje. Dodal, že je mu jasné, že ho teď spousta lidí označí za placeného podvraceče, ale že když je člověk podvraceč za to, že je upřímný, tak ať to tak je. Přiznal, že opravdu věřil, že polární slunce neexistuje, a teď věří, že existuje.
Je potřeba dodat, že tím ještě neřekl, že Země je koule. Zůstal opatrný a přiznal jen to, co viděl, tedy že polární slunce je skutečné a že nejpopulárnější model ploché Země, takzvaná azimutální mapa, mu na základě toho, co na Antarktidě zažil, přestal dávat smysl. Krátce nato oznámil deníku The Denver Post, že z komunity ploché Země odchází, a v pozdějším rozhovoru zašel dál, když řekl, že se z jejích členů stali jen odborníci na nesmysly.
Nejznámější model ploché Země v azimutální projekci, s takzvanou ledovou stěnou po obvodu
Reakce komunity a co z toho plyne
Reakce hnutí ploché Země byla okamžitá a dala se čekat. Účastníky výpravy včetně Campanelly obvinili, že jsou placení herci, že záběry zfalšovali a že celá cesta byla nastražená, aby hnutí zdiskreditovala. Pastor Duffy jen tiše sledoval, jak se mu plní schránka obviněními, a poznamenal, že komunita se rozpadá. Změnit názor veřejně, před publikem, které si člověk vybudoval právě na přesvědčení, jehož se teď vzdává, patří k tomu nejtěžšímu, co může udělat.
Poslední experiment potvrdil to, co drtivá většina lidí věděla předem, a hnutí ploché Země jako celek stejně nezlomil. Podle Duffyho část jeho členů prozřela nebo si spíš uvědomila pokrytectví svých vůdců, ale většina výsledky odmítla přijmout. Campanellův případ ukazuje spíš jednu obyčejnou věc, totiž že přiznat omyl je i v době, kdy se každá chyba bere jako selhání, pořád vzácné. On to udělal, i když ho to stálo kus živobytí, a dnes už mezi zastánce ploché Země nepatří.
Zdroje:
