Změnila způsob, jakým se v Česku umírá. Začalo to jedním článkem v samizdatu

Marie Svatošová se narodila 20. listopadu 1942 v Hlavňově na Náchodsku jako Marie Maršíková. Pocházela z katolické rodiny, která svou víru nikdy neskrývala, a to jí i jejím sourozencům za komunismu přinášelo potíže při přijímání na školy. Nakonec přesto vystudovala střední zdravotnickou školu a potom lékařskou fakultu v Hradci Králové.

Do své první práce nastoupila v létě 1968 v nemocnici v Semilech, takže začátek její lékařské kariéry se spojil s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy. O dva roky později odešla do Prahy, kde se vdala a pracovala jako praktická lékařka. V roce 1975, v těžkém osobním období, poznala kněze a lékaře Ladislava Kubíčka, který byl potom téměř třicet let jejím zpovědníkem a učitelem.

Právě on ji podle jejích slov naučil nelhat, a to se jí hodilo ve chvíli, kdy jí do ordinace zavolala Státní bezpečnost. Kvůli kontaktům s knězem Františkem Hochmanem, signatářem Charty 77, musela druhý den ráno do Bartolomějské ulice. Manželovi nic neřekla, aby celou noc nespal strachy, a jen pár přátelům pro jistotu oznámila, kde ji případně hledat. Výslech trval asi tři hodiny a estébáci se od ní nedozvěděli nic z toho, co chtěli.

Na konci 80. let se jí dostal do ruky samizdatový časopis Salus s článkem o prvním britském hospici. Psalo se v něm o zařízení, kde lékaři a sestry tlumí bolest a strach lidí na konci života a pomáhají jim prožít poslední týdny v klidu a mezi blízkými. Svatošová si tehdy uvědomila, že přesně tohle v Československu chybí.

Když pak v listopadu 1989 skandoval dav na Václavském náměstí slovo svoboda, napadlo ji, že si ho někdo může vyložit i jako svobodu pro eutanazii. Rozhodla se proto jednat rychle, dala výpověď a začala organizovat domácí péči Katolické charity.

Hospic chtěla původně postavit v Praze, kde bydlela, jenže tam nenašla nikoho, kdo by do toho šel s ní. Začala proto objíždět republiku s přednáškou o hospicích a hledala lidi, kteří k takové práci cítí povolání. V roce 1993 založila sdružení na podporu domácí péče a hospiců, které dostalo latinské jméno Ecce homo, česky Ejhle člověk.

Lidi, které hledala, nakonec našla v Červeném Kostelci na Náchodsku. Po dvou přednáškách na faře a jedné v divadle se jí tam přihlásily budoucí sestry, lékaři i dobrovolníci, kteří potom byli u všeho od začátku a mohli do příprav mluvit.

V prosinci 1995 stála budova Hospice Anežky České hotová, pacienty ale ještě nepřijímala. Svatošová totiž zjistila, že slovo hospic lidé neznají a mají z něj strach. Tým proto uspořádal den otevřených dveří a skupinu za skupinou prováděl domem od půdy až po sklep, podobně jako průvodci na hradě.

Návštěvníci se divili jednolůžkovým pokojům s přistýlkou pro příbuzné i postelím, které se po zmáčknutí tlačítka zvedaly a sklápěly, protože v tehdejších nemocnicích stály hlavně ošklivé kovové postele. Zpráva se rychle roznesla a zájem byl tak velký, že by se hospic s 26 lůžky za týden zaplnil na pět let dopředu. Mnoho rodin do něj chtělo přestěhovat své staré rodiče, takže tým musel trpělivě vysvětlovat, že je určený lidem na samém konci života.

První dva roky trávila Svatošová v hospici ve dne v noci, dokud všechno nefungovalo, jak mělo. Mezitím musela na ústředí Všeobecné zdravotní pojišťovny v Praze tvrdě vybojovat první smlouvu, která pak otevřela cestu dalším hospicům. Britští kolegové ji varovali, že personál v průměru po dvou letech vyhoří a bude ho potřeba vyměnit. To se nepotvrdilo a někteří zaměstnanci v Červeném Kostelci pracují už třicet let.

V roce 2002 jí prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy. Svatošová ji přitom převzít nechtěla, protože měla pocit, že ocenění patří všem sestrám, lékařům a sanitářům, kteří v hospicích slouží. Zašla si dokonce pro radu za kardinálem Miloslavem Vlkem v naději, že ji v odmítnutí podpoří. Kardinál jí ale řekl, že odmítnout nemůže, protože medaile pomůže dostat myšlenku hospiců mezi lidi.

Napsala bezmála dvacet knih a ta nejčtenější, Hospice a umění doprovázet, vyšla už pětkrát v nákladu mnoha desítek tisíc výtisků. Jako prezidentka Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče radila zakladatelům dalších hospiců po celé zemi. Sama o tom říká, že by se v každém z nich našly její otisky prstů v podobě rad, předaných zkušeností a přednášek.

Hospic v Červeném Kostelci dnes kromě lůžkové části provozuje i mobilní hospic, ambulanci paliativní péče a půjčovnu pomůcek. Podle Svatošové jeho první smlouva s pojišťovnou prošlapala cestu dalším osmnácti lůžkovým hospicům v Čechách a na Moravě. Letošního Běhu pro hospic se zúčastnilo 580 lidí a vyběhali pro něj 193 263 korun. Marie Svatošová oslaví 20. listopadu 84. narozeniny a v rozhovoru k třicátému výročí hospice řekla, že dokud bude při smyslech, chce ve své práci pokračovat.