Článek
Před deseti lety jsem s kamarády navštívil Kambodžu. Jedním z míst, kam jsme se vydali, byla bývalá věznice režimu Pol Pot, S-21 – dnes známá jako Tuol Sleng Genocide Museum.
Areál bývalé střední školy přeměněné na vyšetřovací centrum a mučírnu působí dodnes mrazivě. Nejde o klasické muzeum s kurátorsky upravenou expozicí. Je to místo, kde na vás dýchá skutečná autenticita včetně zaschlé krve rozmazané po zdech a podlaze – zůstala tam.
Systém, ne exces
V letech 1975–1979 vládli Kambodži Rudí Khmerové. Historici se shodují, že jejich režim měl na svědomí smrt přibližně 1,5 až 2 milionů lidí – v důsledku poprav, hladu, nemocí a nucených prací. V samotném Tuol Slengu bylo podle dochovaných dokumentů vězněno nejméně 17 000 osob; přežilo jich jen několik.
Represe nebyly náhodné. Šlo o systematický aparát. Lidé byli zatýkáni na základě absurdních podezření – někdy stačily brýle, cizí jazyk, vzdělání. Ideologie usilovala o „čistou“ agrární společnost a každého, kdo vybočoval, označila za nepřítele.
Dochovaly se rozkazy podepsané vedením věznice – příkazy k výslechům, mučení i transportům do vyhlazovací oblasti Choeung Ek nedaleko Phnompenhu.
Mučení nebylo výjimkou. Bylo metodou. Bití do bezvědomí, vytrhávání nehtů, elektrické šoky, psychický nátlak, rozřezávání břich těhotných žen a vláčení dětí po ulicích. Cílem nebyla pravda, ale přiznání. Zlomení osobnosti.
Přežít náhodou
Po pádu režimu byl před mezinárodním tribunálem odsouzen velitel věznice Kang Kek Iew, známý jako Duch. Mnoho dalších odpovědných osob uniklo spravedlnosti.
Jedním z mála přeživších byl Bou Meng. Zachránilo ho to, že uměl kreslit portréty – jeho podobizny vůdců byly natolik přesné, že se stal pro dozorce užitečným. Ve svých vzpomínkách popisuje, jak pod brutálním nátlakem podepisoval smyšlená přiznání včetně údajných kontaktů se CIA. Nešlo o fakta. Šlo o mechaniku teroru.
Jeho žena takové „štěstí“ neměla. Příběhy obětí, které jsou dnes zdokumentované v archivech i výpovědích přeživších, patří k nejtemnějším kapitolám moderních dějin jihovýchodní Asie.
Kontrast, který bolí
Pamatuji si, jak jsme s kamarády po návštěvě, večer, seděli u piva Angkor. Snažili jsme se mluvit o běžných věcech. Smích personálu restaurace ostře kontrastoval s tím, co jsme měli ještě pár hodin předtím před očima. Některé obrazy ale člověk z paměti nevymaže.
Slova a jejich váha
Když dnes v českém parlamentním prostoru zazní přirovnání politických oponentů k polpotovskému režimu – například ze strany ministra zahraničí Jan Lipavský – vyvolává to otázku, zda si plně uvědomujeme historickou váhu takových slov.
Polpotovský režim byl totalitní systém odpovědný za masové vraždy vlastního obyvatelstva. Přirovnání k němu není běžnou politickou metaforou, ale odkazem na genocidní realitu.
Někteří mohou podobná vyjádření chápat jako nadsázku či expresivní politickou rétoriku. Jiní je považují za nepřiměřené zlehčování historického utrpení. Interpretace se může lišit – ale historická fakta o povaze režimu Rudých Khmerů jsou dobře doložená a patří k nejtemnějším kapitolám 20. století.
V této souvislosti se objevují i otázky, zda se k podobným výrokům vyjádří občanské iniciativy, například Milion chvilek pro demokracii. To už je ale součást současné politické debaty, která má své vlastní dynamiky.
Paměť jako závazek
Tuol Sleng není turistická atrakce. Je to memento. Připomínka toho, kam může vést ideologie zbavená lidskosti, právního státu a elementární úcty k člověku.
Možná právě proto bychom měli být opatrní, když saháme po historických paralelách. Ne každé ostré politické přirovnání je automaticky relativizací dějin. Ale některá mohou být necitlivá.
A existují místa na světě, kde si člověk uvědomí, že určité pojmy by se měly používat s maximální vážností. LLF
