Článek
Nyní se jako houby po dešti objevují i na této platformě texty, které se snaží poměrně šílenými myšlenkovými konstrukcemi dokázat, že prezident má „ústavní právo“ jet na summit NATO. Nepřekvapí, že tyto fanouškovské texty jsou mnohdy holými bláboly.
Některé texty zjednodušeně stojí na určité interpretaci Ústavy, ale při bližším pohledu obsahují několik nesmyslů a zavádějících interpretací. Pokud se chceme dostat alespoň k základní polemice, musíme se na problém podívat ze širšího kontextu fungování ústavního systému.
Česká republika je podle obecně přijímaného výkladu parlamentní demokracií, v níž nese hlavní odpovědnost za výkon moci vláda. To není jen politické tvrzení, ale vyplývá to z Ústavy – vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a odpovídá Poslanecké sněmovně. Z toho lze poměrně silně dovodit, že právě vláda má určující roli při tvorbě a řízení zahraniční politiky jako celku. Prezident sice „zastupuje stát navenek“, ale z tohoto ustanovení nelze automaticky vyvozovat jeho plnou autonomii v zahraniční politice. To je už interpretační krok fanoušků současné opozice a fanoušků prezidenta Petra Pavla.
Některé pochybné texty dokonce tvrdí, že prezident má zahraničněpolitické pravomoci zakotvené v Ústavě, zatímco vláda nikoli, a z toho dovozuje silnější postavení prezidenta. Tento argument je však zcela zavádějící a účelový a pokud má někdo základní povědomí o ústavě ČR, nikdy tento argument neobstojí. Vláda ČR totiž nemusí mít každou svou pravomoc výslovně vyjmenovanou – její obecná kompetence řídit stát zahrnuje i zahraniční politiku. Samotná skutečnost, že některé pravomoci prezidenta jsou explicitně uvedeny, neznamená, že vláda v této oblasti žádnou ústavní roli nemá.
Klíčovým bodem sporu je výklad kontrasignace. Některé text tvrdí, že se vztahuje pouze na tzv. akty aplikace práva, a že v ostatních případech může prezident jednat zcela samostatně. Tento výklad je ale sporný. Ústava říká, že rozhodnutí prezidenta podle daného článku vyžadují spolupodpis člena vlády, ale pojem „rozhodnutí“ není jednoznačně omezen jen na správní akty. Existují i jiné výklady, podle nichž může být i vystupování na mezinárodní scéně chápáno jako politické rozhodnutí, které vyžaduje koordinaci s vládou. Fanouškovští autoři si zjevně vybírají takový výklad, který podporuje jejich závěr.
Dalším slabým místem podobných textů je představa, že prezident může v zahraniční politice jednat zcela nezávisle. V praxi totiž státy vystupují navenek jednotně. To není jen politická zvyklost, ale základní princip mezinárodních vztahů. Pokud by různí představitelé státu prezentovali rozdílné postoje bez koordinace, vedlo by to ke ztrátě důvěry a oslabení pozice státu. Z tohoto hlediska se zdá zcela jasné, že prezidentova role je spíše reprezentativní a doplňující, nikoli paralelní vůči vládě.
Někteří fanoušci Petra Pavla se opírají i pojem „ústavní zvyklost“, a tvrdí, že na podobných summitech vystupuje prezident. To však není právně závazný argument. Ústavní konvence mohou hrát roli, ale samy o sobě nezakládají právní nárok. V minulosti navíc existují i případy, kdy Českou republiku na mezinárodních jednáních zastupoval premiér, což ukazuje, že praxe není jednoznačná.
Problematické je rovněž tvrzení, že vláda nemůže prezidentovi účast „zakázat“. Ve skutečnosti nemusí jít o zákaz v pravém slova smyslu. Spíše jde o to, kdo je určen jako oficiální zástupce státu. V diplomatické praxi bývá složení delegace otázkou exekutivního rozhodnutí, které spadá do kompetence vlády. Prezident tak sice může mít ambici se účastnit, ale to automaticky neznamená, že vystupuje jako oficiální reprezentant státu.
Zcela sporné je pak hodnotové tvrzení, že „dvoukolejnost zahraniční politiky“ je demokratičtější. Většina demokratických států naopak usiluje o jednotnou zahraniční politiku právě proto, aby byla srozumitelná a důvěryhodná. Paralelní linie mohou působit spíše jako znak vnitřní slabosti než jako projev demokracie.
Četl jsem dokonce text jakéhosi Richarda Pokorného, který obsahuje i argumentační fauly a zejména osobní útoky a zjednodušující dichotomii mezi „demokracií“ a „diktaturou“. Takové prvky silně snižují věrohodnost nejen autora, ale i média, jež tento text umístí na hlavní stránku, protože nahrazují věcnou argumentaci emotivními soudy.
Celkově lze říct, že otázka role prezidenta v zahraniční politice není jednoznačně vyřešená a existují různé interpretace. Nicméně silný protiargument spočívá v tom, že Ústava musí být vykládána jako celek. A v tomto celku má vláda dominantní postavení v řízení státu, zatímco prezident je součástí výkonné moci s omezenými a často sdílenými pravomocemi. Definitivní výklad by v případě sporu mohl poskytnout pouze Ústavní soud České republiky.
LLF
