Článek
Nad republikou se opět smráká. Liberální demokracie už visí jednou nohou nad jednou propastí, druhou nohou nad další propastí a mezi tím se ještě snaží nezakopnout o Babiše, SPD, Motoristy, Trumpa, Putina, dezinformace, hulvátství, oligarchizaci, kapitalismus, green deal a zřejmě i o sousedovic túje. Nastala tedy chvíle, kdy je třeba odložit všechny malichernosti všedního dne a konečně se postavit čelem k dějinám, nejlépe 21. března 2026 na Letenské pláni a pokud možno v takovém počtu, aby to vypadalo dobře z pódia i z dronu.
Pozvánka na tuto akci s nezměrnou vážností sděluje, že nikdo z nás si nevybral dobu, ve které žije. To je pravda. Málokdo by si totiž dobrovolně vybral dobu, v níž každý druhý politický apel zní, jako by se rozhodovalo mezi obranou civilizace a výletem na chatu. Ale právě v tom je krása podobných manifestů: dokážou z běžné politické mobilizace udělat malý Stalingrad ducha, v němž se hrdinsky bojuje transparentem, výkřikem a pečlivě sdílenou morální převahou.
Všechno je zde obrovské, zásadní a fatální. Nejde jen do tuhého. Jde do úplně nejtužšího, nejhustšího a nejosudovějšího tuhého, jaké si lze představit bez pomoci symfonického orchestru. Babiš není jen politický soupeř; je téměř geologická síla rozkladu. SPD a Motoristé nejsou partaje; jsou to jízdní oddíly reakce, které ženou zemi na „maďarskou a slovenskou cestu“ ba přímo do chřtánu ruského medvěda a nebo amerického orla, což je v tomto žánru cosi mezi historickým pádem a morální nakažlivou chorobou.
Výčet hrozeb je podán s takovou důsledností, až člověk obdivuje, že se do jednoho odstavce nevešla ještě invaze sarančat a třídenní tma. Politici vykuchávají obranyschopnost, chtějí zestátnit média, útočí na kulturu, občanskou společnost, úředníky, parky, životní prostředí, Evropu, slušnost, kritické myšlení a patrně i na droždí. Místo uměřenosti nastupuje arogance, místo pravdy dezinformace, místo diplomacie podlézání, místo všeho všecko. Člověk má skoro chuť zkontrolovat, zda ještě funguje vodovod, protože po takovém líčení by jeden čekal, že už ne.
Pak přichází povinná otázka, která se neptá, ale rovnou mravně třídí publikum: „Je tohle ta země, ve které chcete žít a vychovávat děti?“ To je výborný trik. Kdo by si troufl odpovědět: „No, je to složitější, některé věci ano, jiné ne a chtělo by to konkrétnější argumentaci“? Ne. Tady se neodpovídá složitě. Tady se odpovídá správně. A kdo odpoví správně, jde na Letnou. Kdo ne, ten si může rovnou sbalit pantofle, svědomí a zbytek občanské legitimity a odebrat se do lesů tiše zemřít.
Nejkrásnější na tom ovšem je, jak se neustále zdůrazňuje, že nejde o organizaci, rekordy ani velká gesta, zatímco celý text Minářovy „pozvánky“ je jeden obrovský rekord v mravní nafoukanosti a patetickém sebepřisuzování dějinného významu. Letná prý není o rekordech. Samozřejmě. Jen si máme představit ten okamžik, kdy se rozhlédneme kolem sebe a uvidíme statisíce lidí, kterým na téhle zemi záleží stejně jako nám. To už není demonstrace, to je skoro zjevení. Chybí jen světelný kužel z nebe a slavnostní hlas, který oznámí, že občanský kredit byl úspěšně načten.
Zvláštní kapitolou je pohrdání obyčejným člověkem, chataři a lidmi, co s politikou nechtějí mít nic moc společného. Člověk by skoro zapomněl, že jedním z hlavních padouchů českých dějin není ani tak oligarcha, ale spíš chalupář, který si v sobotu dovolí neprožívat stát veřejně a hromadně. „Místo aby jeli na chatu“ je zde formulováno téměř jako přiznání k mravnímu úpadku. Dříve se třídní nepřítel poznal podle vlastnictví výrobních prostředků, dnes zřejmě podle toho, že si na víkend sbalí buřty a nepojede si kolektivně potvrdit, že mu záleží na republice.
Celý text je fascinující právě tím, jak si plete občanskou odvahu s hromadnou sebedojímavostí. Všichni jsou zde „obyčejní lidé“, kteří udělají „něco neobyčejného“, totiž dostaví se na velkou louku a vytvoří kulisu pro své vlastní přesvědčení, že tentokrát už opravdu nejde o nic menšího než o samu podstatu země. Je to politická liturgie pro střední třídu s batohem, termoskou a pevným přesvědčením, že historie čeká hlavně na její docházku.
A aby toho nebylo málo, text si ještě přizná, že demonstrací se všechno nezmění. To je velmi rozumné. Nejprve se vytvoří atmosféra, že bez sobotní účasti se republika propadne do temnoty, a hned nato se decentně doplní, že vlastně ne, ale stejně přijďte, protože jinak budete mít pocit, že jste zradili děti, Evropu, demokracii i babičku v důchoďáku.
Výsledkem je dokonale český mix hysterického alarmismu a samolibého občanského wellness. Přijď, rozhlédni se, dojmi se, ujisti se, že jsi mezi správnými lidmi, a odnes si domů pocit, že jsi právě zachránil republiku alespoň v symbolické, fotograficky doložitelné rovině. Kdo nepřijde, ten samozřejmě nic neporušuje. Jen tak nějak nevypadá dobře v tom morálním kýčovitém narativu.
LLF
