Článek
Nedělní Otázky Václava Moravce 8.3. 2026 jsem si pustil po dlouhé době spíše ze zvědavosti. Měl diskutovat také Tomio Okamura, jež měl dlouhou dobu Otázky „zakázané“. Člověk si občas ještě naivně říká, že by veřejnoprávní televize mohla nabídnout aspoň základní standard politické debaty — tedy střet názorů, kontrolu emocí, elementární respekt k hostům a moderátora, který pořad řídí, místo aby mu jen bezmocně přihlížel. Jenže to, co se odehrálo tentokrát, nebyla debata. Byla to fraška. Uřvaná, trapná a místy až nedůstojná.
Vydržel jsem zhruba polovinu. Pak už to nešlo. Ne proto, že by mě překvapila zaujatost nebo předvídatelné ideové rozložení sil ve studiu. To už dnes překvapí málokoho. Ale i na tento žánr existují nějaké meze. A tady se jelo bez brzd.
Místo věcné výměny argumentů přišly od první chvíle grimasy, povzdechy, pohrdavé reakce a neustálé přerušování. Jakmile jeden host otevřel ústa, druhý mu skákal do řeči. Ne jednou, ne omylem, ale soustavně a arogantně, jako by snad právo mluvit automaticky náleželo jen tomu, kdo se sám prohlásí za morální autoritu. Jenže překřikovat soupeře není důkaz pravdy ani odvahy. Je to jen projev nevychovanosti a bezmoci.
Největší selhání ale nepředvedl žádný z hostů. Největší selhání předvedl moderátor. Od moderátora veřejnoprávní televize se čeká, že debatu uhlídá, nastaví pravidla a vynutí jejich dodržování. Když někdo opakovaně skáče do řeči, má zasáhnout. Když zazní sporné nebo nepravdivé tvrzení, má ho korigovat nebo aspoň uvést na pravou míru. Když se diskuse mění v křik, má ji vrátit do normálu. Tady se nestalo nic z toho. Moderátor nepůsobil jako rozhodčí. Působil jako statista, který už dávno rezignoval na to, proč tam vlastně sedí.
A pak přišla tradiční disciplína českých televizních debat: rozvíjení tvrzení, která by v poctivé diskusi měla okamžitě narazit. Když host použije neprokázanou nebo dávno zpochybněnou historku jako politický klacek, moderátor má povinnost zasáhnout. Ne přikyvovat atmosféře, ne nechat lež běžet studiem jako samozřejmý fakt, ne pomáhat vytvářet dojem, že když se něco dostatečně teatrálně zopakuje, stává se to pravdou. Tohle už není chyba. Tohle je profesní selhání.
Definitivně jsem to vypnul ve chvíli, kdy už nebylo možné rozeznat, jestli se ve studiu ještě vede rozhovor, nebo už jen probíhá soutěž v tom, kdo druhého přehluší. Jeden host opakovaně upozorňuje, že není možné mluvit přes neustálé skákání do řeči, druhý to demonstrativně ignoruje a ještě dává najevo, že v tom hodlá pokračovat, protože se cítí být na straně dobra. A moderátor? Nic. Nezasáhne, neusměrní, nezastaví. Jen přihlíží, jak se z pořadu stává ukázkový rozklad jakékoli elementární debaty.
Na celé věci je nejotravnější právě to pokrytectví. Když někdo sám překrucuje, přehání, používá sporné konstrukce a zároveň se stylizuje do role bojovníka proti lži a manipulaci, není to statečné. Je to směšné. A když tomu veřejnoprávní televize dělá kulisu, není to služba veřejnosti. Je to trapné divadlo pro předem přesvědčené publikum.
Člověk už v tu chvíli ani neřeší, kdo měl pravdu. Protože přes ten hluk, pózy a aroganci se to ani nedá poznat. A to je možná největší ostuda celého pořadu. Politická debata má pomáhat divákovi orientovat se v tématech, slyšet argumenty, porovnat postoje. Tady nešlo slyšet skoro nic. Jen ego, křik a mizerně skrývaná zaujatost.
Kdysi bývaly podobné pořady prostorem, kde se lámaly názory. Dnes z nich až příliš často bývá hlučné studio, v němž se nevede spor o pravdu, ale soutěž o dominanci. A pokud má právě takhle vypadat vrchol veřejnoprávní politické žurnalistiky, pak je něco shnilého mnohem hlouběji než jen v jednom nedělním vysílání.
Vypnul jsem to. Ne proto, že bych něco „nevydržel“. Ale proto, že na špatně moderovanou, hysterickou a intelektuálně línou frašku se opravdu dívat nemusím. A upřímně — každá náhodná hádka u hospodského stolu má někdy víc pravidel, víc autenticity a nakonec i víc úrovně než to, co tentokrát předvedly Otázky Václava Moravce. LLF
