Článek
Samozvané svědomí národa
Část současné české umělecké scény si v posledních měsících přisvojila roli samozvaného svědomí národa. Každý politický krok, který se nevejde do jejich ideového rámce, je okamžitě označen za ohrožení demokracie, hodnot či samotné civilizace. Kritika je legitimní. Problém nastává ve chvíli, kdy se z ní stane ideologická kampaň, která nepřipouští pochybnosti, kontext ani elementární sebereflexi.
Selektivní citlivost a dvojí metr
Tito „angažovaní umělci“ rádi mluví o demokracii, svobodě, toleranci, pluralitě a otevřené společnosti. Když však někdo zastává jiný názor, bývá nálepkován jako morálně méněcenný, zaostalý či nebezpečný „dezolát“. Během úřadování minulé Fialovy vlády zaznívaly rovněž hrubé výroky a kulturní elity tehdy většinou mlčely, nebo dokonce přitakávaly. Dnes však reagují s morálním patosem na každý krok současných politiků, kteří nezapadají do jejich hodnotového schématu. Taková selektivní citlivost nepůsobí jako obrana demokracie, ale jako obrana vlastního ideologického myšlení.
Aktivismus maskovaný autoritou
Zarážející je také ochota předem odsoudit člověka -politika - pouze proto, že přijal veřejnou funkci či je spojen s „nežádoucí“ politickou značkou. Místo aby vyčkali na konkrétní kroky a rozhodnutí, spouští mediální kampaně založené na dojmech a osobních antipatiích. To není občanská bdělost, to je politický aktivismus maskovaný kulturní autoritou.
Kritika činů, ne existence
Přijetí ministerské funkce znamená obrovskou odpovědnost, veřejnou kontrolu a faktickou ztrátu soukromí. Kritizovat lze konkrétní rozhodnutí, chyby či postoje. Kritizovat samotný akt přijetí funkce jen proto, že dotyčný nezapadá do ideologického obrazu „správného člověka“, však vypovídá spíše o netoleranci kritiků než o selhání kritizovaného.
Dialog, nebo rituální odsouzení?
Setkání politiků s umělci by mohlo být platformou pro věcnou debatu. Pokud však jedna strana vstupuje do dialogu s předem hotovým rozsudkem, dialog se mění v rituální odsouzení. A právě to dnes sledujeme příliš často: symbolická gesta, veřejná prohlášení, otevřené dopisy, výlevy na sociálních sítích – ale minimum konkrétních argumentů či konstruktivních návrhů.
Když se umění uzavře do bubliny
Umění má být prostorem svobody, imaginace a hledání pravdy. Pokud se však část kulturní obce uzavře do ideologické bubliny a začne si nárokovat morální monopol, přestává být hlasem společnosti a stává se hlasem jedné názorové frakce. A společnost, která je trvale poučována a nálepkována, dříve či později přestane naslouchat.
Demokracie jako respekt, nikoli nárok
Demokracie není o tom, že kulturní elity určují, kdo je přijatelný a kdo ne. Demokracie stojí na respektu k výsledkům voleb, na otevřeném dialogu a na ochotě hodnotit lidi podle činů, nikoli podle ideologických předsudků. Pokud tuto zásadu začnou přehlížet právě ti, kteří se nejhlasitěji ohánějí demokracií, je na místě kritická otázka: kdo tu vlastně hájí svobodu – a kdo jen své vlastní přesvědčení?
LLF
