Článek
Když se dva komentátoři rozhodnou vysvětlit, co se odehrává v hlavě ministra kultury, dozvíme se hodně o jeho údajných mindrácích, uraženosti a touze po uznání. O něco méně už o tom, co Oto Klempíř jako ministr skutečně dělá.
Podcast Dobrovský & Šídlo vydal 17. srpna epizodu s titulkem Já jsem Klempíř a budu vám tu řídit kulturu.
Už samotný způsob, jakým je Klempířův politický příběh vyprávěn, je bizár. Jindřich Šídlo vysvětluje jeho dnešní chování tím, že se prý dodnes nesmířil s odchodem z J.A.R. Jan Dobrovský zase tvrdí, že televize v Klempířovi vytvořila pocit, že je žádanou figurou, a přidává svědectví lidí z jeho okolí, podle nichž údajně trpěl pocitem nedoceněnosti.
Jenže to už nejsme u politické analýzy. Jsme u amatérské psychologie člověka, kterému nikdo z nás nevidí do hlavy. Co přesně nám informace o Klempířově údajném pocitu nedocenění říká o tom, jestli dobře nebo špatně řídí Ministerstvo kultury? Kultura se přece neřídí podle toho, jestli vás mají rádi bývalí spoluhráči
Klempíř je dnes ministrem kultury ve vládě Andreje Babiše. Jeho funkce není domněnka ani marketingový sen vyvolaný televizními kamerami. Je poslancem a následně byl jmenován ministrem.
Můžeme s jeho kroky nesouhlasit. Můžeme je kritizovat. Ale potom by bylo fér bavit se především o tom co skutečně dělá
Ministerstvo pod Klempířem například pokračuje v rekonstrukci Nové scény Národního divadla, která byla zahájena letos v březnu a jejíž vysoutěžená cena přesahuje 1,8 miliardy korun bez DPH. V červenci Klempíř při vládním hodnocení prvního pololetí uvedl, že resort připravil více než 400 milionů korun na obnovu Terezína a Josefova, 1,2 miliardy na podporu živé kultury v regionech a 350 milionů korun pro profesionální divadla, orchestry a další mimopražské instituce. Ministerstvo také podle něj otevřelo část svých muzeí a galerií rodinám zdarma. Jde samozřejmě o údaje prezentované samotnou vládou a jejich výsledný dopad je teprve možné hodnotit. Ale pokud chceme hodnotit ministra, právě tohle by mělo být součástí debaty.
Místo toho se dozvídáme, že Ota byl kdysi „pražský kavárenský povaleč“ a že možná toužil po větším uznání.
Ano, otočil u televizních poplatků. Tak se bavme o televizních poplatcích, ale to schválila celá vláda.
Ale změna politického názoru sama o sobě ještě není důkazem charakterového selhání ani psychologického problému. Politik může přijmout program strany, za kterou kandidoval, může změnit názor nebo může dojít k závěru, že jiný model je lepší. Pak má být konfrontován s tím, proč názor změnil a jaké budou následky jeho rozhodnutí.
A kdo tady vlastně uděluje známky aneb zajímavá role miliardáře Dobrovského.
Podcast jej představuje jako komentátora společenského a politického dění. To je samozřejmě legitimní. Dobrovský má na kritiku ministra stejné právo jako kdokoliv jiný. Jen není bez zajímavosti dodat kontext, který v podobných debatách obvykle zaznívá méně často: podle aktuálního žebříčku Forbes patří Jan Dobrovský mezi stovku nejbohatších Čechů a jeho majetek časopis odhaduje na 13,2 miliardy korun. Je spolumajitelem BPD Partners, která investuje mimo jiné do průmyslu, energetiky a realit.
Může působit trochu komicky situace, kdy úspěšný miliardář a profesionální politický komentátor z pódia vysvětlují publiku, že ministr kultury se pravděpodobně chová tak či onak proto, že nebyl dostatečně doceněn, neunesl odchod z kapely nebo zahlédl novou životní příležitost.
Určitě tedy není potřeba vyrábět jakýsi pseudopříběh o frustrovaném muzikantovi, kterému televize namluvila, že je důležitý. Možná by nakonec bylo jednodušší přijmout daleko obyčejnější vysvětlení.
Oto Klempíř vstoupil do politiky. Uspěl ve volbách. Stal se ministrem. Dělá rozhodnutí, která se části kulturní a mediální scény nelíbí.
A ta má plné právo proti nim protestovat, ale stejně jako má Klempíř právo prosazovat politiku, se kterou do vlády přišel.
Tomu se ale neříká psychologická porucha ani pocit nedoceněnosti.
LLF
