Článek
Zdíša nelhala často. Zdíša lhala nepřetržitě. Byl to rozdíl podobný rozdílu mezi člověkem, který občas zakašle, a lokomotivou, která právě projela obývákem.
První lež pronesla údajně ve třech letech, když na otázku „Udělala jsi to?“ odpověděla:
„Ne. A navíc jsem včera zemřela.“
Rodiče tehdy zbystřili. Především proto, že Zdíša stála před nimi, jedla rohlík a žádala kakao.
Ve škole její talent dále rostl. Když zapomněla domácí úkol, tvrdila, že jej sežral pes. Rodina psa neměla. „Právě proto je případ tak záhadný,“ vysvětlila učitelce.
Dostala jedničku z argumentace.
Kariéra volá
Bylo tedy jen otázkou času, kdy Zdíša zamíří k povolání, v němž lze používat výrazy jako „podle našich informací“, „zdroje obeznámené se situací“ a „nelze vyloučit“.
Jejím nejoblíbenějším zdrojem se stal pan František.
Pan František neexistoval.
To ovšem podle Zdíši výrazně zvyšovalo jeho důvěryhodnost, protože nikdy nic nepopřel.
„Máte potvrzeno ze tří nezávislých zdrojů,“ oznámila jednou na poradě.
„Jakých?“
„František, jeho bratranec a člověk, který mohl být Františkovi podobný.“
Redakce na okamžik ztichla.
Pak někdo objednal chlebíčky.
Tvrdá investigativa
Zdíša postupně odhalila řadu zásadních kauz.
Zjistila například, že: ministr kultury je pravděpodobně jezevrc v kabátě,
Česká republika byla v roce 1987 krátce pronajata Bulharsku,
Karlův most se v noci ukládá do skladu.
A také existují závažné indicie, že středa je ve skutečnosti čtvrtek placený Ruskem.
Na otázku, zda má důkazy, odpovídala vždy stejně:
„Máme indicie.“
Nikdo přesně nevěděl, co indicie jsou, ale znělo to podstatně lépe než „vymyslela jsem si to cestou v tramvaji“.
Přichází skutečnost
Problém nastal v okamžiku, kdy se na scéně objevila Skutečnost. Byla to malá šedivá dáma v kostkovaném kabátu, která nosila kabelku plnou dokumentů, účtenek a nepříjemných otázek.
„Promiňte,“ řekla Skutečnost. „Tohle není pravda.“
Zdíša zbledla.
„Kdo vás sem pustil?“
„Fakta.“
„Ochranka!“
Přiběhli dva muži v uniformách Deníku N, ale ukázalo se, že ani oni neexistují.
Situace začala být vážná.
Zdíša proto svolala tiskovou konferenci, na které oznámila, že Skutečnost je součástí rozsáhlé dezinformační kampaně organizované realitou.
„Máte pro to důkazy?“ zeptal se reportér.
„Ano.“
„Jaké?“
Zdíša se odmlčela.
„Tuto otázku považuji za útok na svobodu tisku.“
Velké finále
Nakonec se Zdíša do vlastních verzí událostí zamotala natolik, že během jediného rozhovoru tvrdila, že:
- nikdy nebyla v Brně
- v Brně byla třikrá
- Brno neexistuje
- Brno osobně zná
- od roku 2014 je Brno jejím daňovým poradcem.
V tu chvíli zazvonil telefon. Volalo Brno. Zdíša to nezvedla. Od té doby o ní kolují nejrůznější zprávy. Jedni tvrdí, že žije v utajení. Druzí, že nikdy neexistovala.Třetí říkají, že byla minulý čtvrtek jmenována náměstkyní ministra pro ověřování neověřených skutečností.
Ministerstvo to popřelo. Zdíša následně vydala článek:
Mnisterstvo zahraničí v čele s Macinkou potvrdilo existenci tajného ministerstva.“
Pod článkem stálo:m Podle dobře informovaného zdroje. Zdroj se jmenoval Václav.
A stále neexistoval.
LLF
