Článek
Při bližším pohledu na původní zdroj se však ukazuje podstatný rozdíl. Zřejmě nešlo o osobní vzkaz demonstrantům. Trojan interpretoval a parafrázoval myšlenky, které Snyder vyslovil v jiném rozhovoru. A způsob, jakým byla tato interpretace prezentována, mohl u posluchačů vyvolat dojem, že americký historik podporuje zachování televizních a rozhlasových poplatků. Nic takového ovšem z jeho slov nevyplývá.
Důležitý rozhovor z 30. října 2026
Timothyho Snydera mám rád a sleduji ho. Protzo vím, že 30. října 2026 se Snyder zúčastnil veřejné diskuse v americkém Yellow Springs v Ohiu. Rozhovor s moderátorem Alexem Lovitem se uskutečnil ve spolupráci s veřejnoprávní rozhlasovou stanicí WYSO a Charles F. Kettering Foundation.
Tématem byla demokracie, její fungování a instituce, bez kterých se svobodná společnost neobejde.
Právě zde Snyder pronesl myšlenku, kterou následně Ivan Trojan na Letné interpretoval:
„Pokud přijmeme, že demokracie vyžaduje určité věci, na předním místě mezi nimi jsou veřejnoprávní média. Tím ale nemyslím státní média.“
Snyder následně poměrně jednoznačně vysvětlil, co tím myslí. Veřejnoprávní média podle něj mohou být financována z daní, tedy z veřejných prostředků, musí však zůstat nezávislá jak na vládě, tak na soukromých sponzorech.
A právě tato část jeho vyjádření je pro současnou českou debatu zásadní.
Veřejnoprávní neznamená státní
Toto rozlišení je pro pochopení Snyderova postoje naprosto klíčové.
Ve svém vystoupení připomněl především zkušenost Polska, kde se veřejnoprávní média za vlády strany Právo a spravedlnost (PiS) dostala pod výrazný politický vliv a byla využívána k prosazování vládní politické linie. Po změně vlády v roce 2023 následovaly další zásadní personální a organizační zásahy, jejichž způsob provedení rovněž vyvolal právní a politické spory.
Právě před takovým propojením veřejných médií s aktuální politickou mocí Snyder varuje. Nejde mu tedy o to, kdo média vlastní na papíře, ale komu ve skutečnosti slouží a kdo může ovlivňovat jejich obsah.
Zdůrazňuje existenci třetího prostoru: médií, která slouží veřejnosti, ale nejsou pod přímou kontrolou politiků ani soukromých vlastníků.
Snyder se věnoval také významu regionální a místní žurnalistiky. Pokud lidé nemají přístup k místním médiím, ztrácejí informace o svém okolí a mohou získávat pocit, že jejich problémy nikoho nezajímají.
Ani zde ovšem nehovořil konkrétně o České televizi nebo Českém rozhlasu.
I já víc e než kdo jiný souhlasím s obecnou myšlenkou, že nezávislá žurnalistika je jedním z předpokladů fungující demokracie. Jenže nezávislou žurnalistiku nelze automaticky ztotožňovat s každým obsahem, který produkuje veřejnoprávní médium. A už vůbec ji nelze zaměňovat za politicky či ideologicky vyhraněnou žurnalistiku, ať už progresivistickou, konzervativní nebo jakoukoli jinou.
Veřejnoprávní médium musí být nezávislé nejen podle zákona, ale také ve své každodenní redakční praxi. Musí poskytovat prostor různým názorům, důsledně rozlišovat fakta od komentářů a umožňovat kritiku všech politických stran bez rozdílu. A to se v žádném případě neděje.
Co to znamená pro spor o Českou televizi a Český rozhlas?
Snyderova slova jsou zajímavá také v souvislosti s aktuální českou debatou o financování veřejnoprávních médií.
Vládní návrh počítá se zrušením dosavadních televizních a rozhlasových poplatků a s přechodem na financování ze státního rozpočtu. Odpůrci této změny se obávají možného posílení politického vlivu, zatímco představitelé vlády tvrdí, že nezávislost médií zůstane zachována.
A právě zde je potřeba Snyderova slova správně interpretovat, nikoli jim podsouvat význam, který nemají.
Snyder totiž financování veřejnoprávních médií z daní výslovně připouští. Samotný způsob financování tedy podle jeho vyjádření není rozhodujícím kritériem.
Za zásadní považuje institucionální a redakční nezávislost na vládě i soukromých zájmech.
Z jeho vystoupení proto nelze vyvozovat, že odmítá jakýkoliv model financování ze státního rozpočtu. Stejně tak z něj ale nelze odvozovat podporu konkrétního českého vládního návrhu. To jsou dvě naprosto odlišné věci.
Je samozřejmě normální diskutovat o tom, zda je financování prostřednictvím poplatků vhodnější než financování ze státního rozpočtu. Stejně tak, je normální upozorňovat na rizika obou modelů. Rozhodující jsou ale konkrétní zákonné pojistky, předvídatelnost financování, způsob rozdělování prostředků a ochrana před politickými zásahy.
Snyderův rozhovor žádnou odpověď na otázku, který z těchto dvou modelů je pro Českou republiku nejlepší, neposkytuje.
Byl vzkaz na Letné Snyderův?
Tady je potřeba rozlišovat dvě věci.
Za prvé je jasné, že Timothy Snyder zastává, a dle mého názoru zcela správné, názory na význam nezávislých veřejnoprávních médií, které zazněly také v interpretaci Ivana Trojana.
Druhou otázkou však je, jestli konkrétní text prezentovaný na Letné jako Snyderův vzkaz americký historik osobně napsal, poslal nebo autorizoval.
A tady je zcela jiné, že to není pravda Veřejně dostupný původní rozhovor pochází z 30. října a je opatřen úplným přepisem. Nejde o dopis, prohlášení ani osobní poselství adresované českým demonstrantům.
Je podstatný rozdíl mezi tím, když někdo na demonstraci cituje či parafrázuje myšlenky známého zahraničního intelektuála, a tím, když jeho slova prezentuje jako osobní vzkaz určený právě této demonstraci.
Snyderovo vystoupení v Ohiu
Paradoxně se uskutečnilo pouhých šestnáct dní před demonstrací na Letné, přináší poměrně jednoznačný obraz jeho postoje.
Podporuje existenci nezávislých médií veřejné služby. ovšem také připouští jejich financování z daní, tedy ze státního rozpočtu. Současně však důrazně varuje před jejich podřízením politické nebo ekonomické moci. To je jeho skutečné sdělení.
Zajímavé je, co z něj následně vzniklo v české politické debatě. Z obecné úvahy o významu nezávislých médií se stalo údajné poselství zahraniční autority, které mohlo být vnímáno jako podpora jedné konkrétní strany českého sporu.
A ro je jasná lež. Pokud se někdo odvolává na autoritu světově uznávaného historika, měl by zároveň respektovat celý kontext jeho slov, nikoliv vybírat pouze tu část, která se mu právě hodí. Ostatně důvěryhodnost veřejné debaty nestojí na tom, kolik známých jmen se podaří získat na podporu určitého názoru. Stojí především na přesnosti argumentů a poctivém zacházení s fakty.
A ještě jedna poznámka - k demokracii a posílání názorových odpůrců do Ruska
Na celé demonstraci mě zaujal ještě jeden moment, který si zaslouží samostatnou pozornost.
Ivan Trojan ve svém vystoupení vyzval ministra kultury Otu Klempíře, další představitele a Tomia Okamuru, aby odjeli někam daleko, konkrétně do Ruska. Podobné výroky přitom nejsou v české politické a veřejné debatě ničím výjimečným. Když se objeví někdo s odlišným názorem, velmi rychle se může dočkat nálepky ruského sympatizanta, kolaboranta nebo doporučení, aby se rovnou odstěhoval do Ruska.
Jenže od kdy je v demokratické společnosti přípustné rozhodovat o tom, kdo má právo žít v České republice podle toho, jaké zastává politické názory?
Demokracie přece není určena pouze lidem, kteří mají „správné názory“ podle právě hlasitější části společnosti. Její podstatou je mimo jiné respekt k názorové pluralitě, svobodě projevu a právu na politickou opozici. Platí to samozřejmě i pro názory, se kterými zásadně nesouhlasíme.
Posílat politické oponenty do Ruska jen proto, že mají jiný názor, není projevem demokratické argumentace. Je to spíše způsob, jak druhého člověka symbolicky vyloučit z legitimní politické diskuse.
A nabízí se ještě jedna otázka. Co některé české politiky a takzvané celebrity vlastně tolik přitahuje právě k Rusku, že ho tak často používají jako cílovou destinaci pro své názorové odpůrce?
Proč právě Rusko? Proč ne jiná země? proč ne Korea nebo Čína nebo Indie a nebo USA? Proč se zrovna tato země stala tak oblíbeným rétorickým nástrojem, kterým se v české debatě odbývají lidé s odlišnými politickými postoji?
Je v tom snad snaha automaticky spojit každého kritika jejich názorů s Kremlem a Putinem? Určitě ano, je to totiž pohodlný, ale směšný způsob, jak se vyhnout věcné diskusi a místo argumentů použít nálepku? Nebo se Rusko stalo jakýmsi univerzálním strašákem, jehož jméno má samo o sobě umlčet nepohodlného oponenta?
Ať už jsou motivy jakékoliv, výsledek je stejný - místo diskuse o konkrétních názorech se začíná zpochybňovat samotné právo druhého člověka být součástí demokratické společnosti, dotyčný je napadán, ostrakizován - zn poslední doby například Oldřich Kaiser Martin C. Putna další.
A to je paradoxní zejména ve chvíli, kdy se titíž lidé tak hlasitě dovolávají ochrany demokracie, svobody a plurality názorů.
Milí “ demokraté“, demokracie není jen právo svobodně říkat, co si myslíme. Je to také schopnost snést, že někdo jiný si myslí něco úplně jiného. A pokud někomu vadí samotná existence názorového oponenta, měl by se nejprve zamyslet nad vlastním vztahem k demokratickým principům.
LLF




