Článek
Dovolil jsem si přetvořit úvod článku Jardy Chovance nazvaného „Češi po Bílé hoře netrpěli. Je to pouhý mýtus z dob komunismu“, který vyšel na Médiu.cz 21. srpna 2024. Abych ilustroval, jak jednostranně zdeformovanou interpretaci pobělohorské fáze našich dějin autor předložil.
Zastavím se jen u několika tvrzení.
(1) „Symbolem údajného útlaku od Habsburků začala být doba po bitvě na Bílé hoře vnímána až od 19. století. Události si navíc Češi během staletí značně přikreslili.“ Moji předci z otcovy strany, tajní evangelíci, uprchli za náboženskou svobodou do luteránského Slezska, které tehdy patřilo Prusku, kolem roku 1750. Dosud jsem žil v omylu, že to bylo kvůli útisku katolických mocipánů, kteří tu více, tu méně brutálně tajné evangelíky pronásledovali, zhusta jenom kvůli tomu, že vlastnili Bibli kralickou, což byl zločin proti státu. Tato historická fakta jsem se dozvěděl z příslušné literatury, která se pobělohorským osudem nekatolíků odborně zabývá. Nyní se dozvídám, že si to Češi značně přikreslili a že habsburský útlak - nucená rekatolizace poddaných se vším, co zahrnovala včetně pronásledování, šikanování, dragonády, mučení, věznění a zabíjení „kacířů“ – byl vlastně jen údajný, patrně neexistoval. Moji předci, a s nimi tisíce dalších souvěrců, tedy zanechali i to málo, co zde měli, a odcházeli do emigrace a tam v potu tváře zakládali novou existenci jen tak z plezíru, pro vlastní zábavu. Zřejmě ty úžasné poměry v katolické totalitě už „nedávali“. Škoda, že se tohoto výkladu nedožil otec s dědečkem (oba se vrátili do ČSR po druhé světové válce). Nejspíš by si mysleli, že si J. Chovanec dělá blázny. Anebo provokuje.
(2) Autor sice přiznává, že „k masivní vlně emigrací sice došlo“ (něco takového nelze zamlčet, co tedy zbývá, že?), ale jako jiní, stejně smýšlející publicisté, neuvádí proč. Zřejmě ten habsburský útlak nebyl údajný, ale skutečný a dosti drsný. Jinak by kromě těch, kdo odejít museli (evangeličtí duchovní a učitelé), případně mohli, pakliže si nechtěli nechat zlomit páteř a odmítli zradit víru otců a vlastní svědomí ( nechtěli se srovnat s panovníkem v katolické víře), tedy příslušníci stavů (šlechta, měšťané), neodcházeli tajně také poddaní, kteří byli nuceni přijmout katolickou víru po dobrém či po zlém. K tomu dvě čísla.
Během období od staroměstské popravy (1621) do vydání Tolerančního patentu (1781) odešlo z českých zemí na 500 tisíc exulantů (https://cs.wikipedia.org/wiki/Doba_pob%C4%9Blohorsk%C3%A1). Podle webu Muzeum regionu Valašsko (https://www.muzeumvalassko.cz/z-nasi-cinnosti/bila-hora-a-jeji-dusledky) odešlo v důsledku Bílé hory 350 rodin šlechticů a několik desítek tisíc rodin měšťanů. Nemalá část z nich byli němečtí luteráni, což ale na podstatě věci nic nemění.
(3) „Kdyby stavovské povstání uspělo, Češi by utrpěli více.“ To je vyfabulovaná lež. Autor argumentuje (A): Pokud by se v českých zemích plně chopil moci Fridrich Falcký, hrozila by ostrá nevraživost vůči katolíkům, což by zemi rozvrátilo. K tomu lze v jisté nadsázce říci, že horší než v opačném gardu za rekatolizace by to nebylo. Ale vážně: všichni, kdo tak rádi straší hrůzami, které by po porážce katolické strany na Bílé hoře v českých zemích vypukly, zapomínají na to, že Fridrich Falcký nebyl absolutistickým panovníkem, ale zvoleným králem státního útvaru známého jako Česká konfederace, která se řídila přijatou ústavou. Tematický portál Místa reformace (https://mistareformace.cz/cs/m/ceska-konfederace-1619) vysvětluje, že podle své ústavy byla Česká konfederace evangelický stavovský stát, nábožensky navazující na dokumenty Majestát a Porovnání z roku 1609 a také na husitské manifesty; politicky byl jejím předobrazem model švýcarský, nizozemský a částečně i polský. Konkrétně: jednotlivé země konfederace, Čechy, Morava, Slezsko, Horní Lužice, Dolní Lužice, měly rovnoprávné postavení. Co je podstatné, panovník byl volen celým generálním sněmem a dle ústavy měl pravomoci omezené ve prospěch stavů.
K autorem zmíněné spekulaci o ostré nevraživosti vůči katolíkům lze uvést následující ustanovení konfederační ústavy (dle Míst reformace): „S existencí katolické církve se počítá, katolická víra zakázána není, ke konverzi katolíci nejsou nuceni. Požadováno je však prohlášení veřejně ani skrytě neškodit konfederaci. Úřady jsou obsazovány evangelíky. Ústava obsahuje zákaz působení jezuitského řádu na území České konfederace. To všechno ovšem vyplývá ze skutečností a zkušeností minulých desetiletí.“ Můžeme porovnat s tím, co po pobělohorské porážce čekalo evangelíky. Osobně se mohu jen podivit nad autorovou jednostranností. Hodilo by se říci, že po vítězství katolické strany došlo k ostré nevraživosti vůči evangelíkům, což zemi rozvrátilo. Pokud to není pravdivé tvrzení, pak nemůže být pravdivé ani tvrzení opačné.
J. Chovanec dále uvádí (B), že kdyby protestanti na Bílé hoře vyhráli, „mohly by nastat i spory mezi nekatolíky“. Neboť „protestantských směrů byla celá řada - měli jsme zde utrakvismus, novoutrakvismus, staroutrakvismus, luterství, kalvinismus a jednotu bratrskou“, což je pravda, nikoli ale tvrzení, že „tyto konfese se navzájem nerespektovaly“. Každá měla své teologické důrazy, ale kdyby se nerespektovaly, těžko by se při všech rozdílech shodly jak na České konfesi (1575), tak na České konfederaci (1619). Argumentovat tím, co by bylo, kdyby je čirá spekulace.
(4) „Habsburkové dali Čechům svobodu.“ Toto tvrzení dokládá autor argumentem, že „v rámci mnohonárodnostní říše měl každý národ svým způsobem právo na sebeurčení“. K tomu mohu říci, že v rámci České konfederace měli Češi právo na sebeurčení ne pouze svým způsobem, ale reálně. Měli ho garantované ústavou konfederace, jak uvedeno výše.
Závěrem. To, že komunisté řadu témat z historie účelově zneužili (husitství včetně jeho táborské větve, pobělohorský vývoj aj.) neznamená, že by jejich správnou interpretaci bylo možné vytvořit tak, že budeme komunistické pojetí negovat. České dějiny jsou podstatně komplikovanější, měly víc než dva aspekty založené na modelu černá – bílá a zejména pobělohorský vývoj není fér prezentovat tak zjednodušeně, jednostranně a v některých momentech nepravdivě, jak to udělal Jarda Chovanec (https://medium.seznam.cz/clanek/jarda-chovanec-cesi-po-bile-hore-netrpeli-je-to-pouhy-mytus-z-dob-komunismu-80826). Bylo by to plivnutí do tváře všem obětem rekatolizace a pošpinění památky nejvýznamnějšího pobělohorského exulanta, Jana Amose Komenského.
