Článek
Mířili za svobodou do severních států Unie, případně dál do východních oblastí dnešní Kanady, do roku 1867 britské kolonie. Netušil jsem, že po letech bude důvod toto dramatické období severoamerické historie si znovu oživit. Bohužel je. Nebyl by, nebýt působení agentů amerického Imigračního a celního úřadu (ICE) v Minnesotě. Informací o jejich aktivitách včetně excesů jsou plné zpravodajské portály.
Web Religious News Service (RNS) si 3. února 2026 položil otázku, proč v roce 1850 spousta křesťanských kazatelů veřejně podpořila Zákon o uprchlých otrocích, přestože proti němu byl v severních státech Unie značný veřejný odpor, zatímco dnes je to ve vztahu k aktivitám ICE přece jenom jinak. Abychom této problematice dobře porozuměli, musíme si vysvětlil několik pojmů.
● Americký Zákon o uprchlých otrocích (Fugitive Slave Act) z roku 1850 byl součástí tzv. Kompromisu z téhož roku, který měl zmírnit napětí mezi otrokářským Jihem a protiotrokářkým Severem (otrokářství bylo v USA zrušeno o patnáct let později). Výměnou za některé teritoriální ústupky a změny uvnitř USA ze strany Jihu se Sever zavázal, že federální komisaři, soudci i občané budou povinnipomáhat s dopadením uprchlých otroků. Zákon platil na celém území Spojených států, ale nejtvrději byl uplatňován na Severu, kde vyvolal masový veřejný odpor. Významněpřispěl k vyhrocení celonárodního konfliktu před americkou občanskou válkou. V zásadě šlo o hon na lidi, nikoli nepodobný tomu, co se dnes děje (nejen) v Minnesotě (a nejen) vůči ilegálním imigrantům.
● Underground Railroad, doslova Podzemní železnice, ovšem žádná „železnice“ to nebyla, šlo o kódové označení záchranné sítě tvořené únikovými kanály sestávajícími z bezpečných domů, stodol a sklepů („stanice“), převaděčů („průvodčí“), uprchlých otroků („cestující“) a „nákladu“ (skupina uprchlíků). Zapojeni byli svobodní černoši, bývalí otroci a dobrovolníci z řad kvakerů, protestantů i obyčejných farmářů a lidí z měst. Cílem bylo dostat uprchlé otroky z jižanských do svobodných států Unie a po roce 1850 do Kanady, kde americké zákony neplatily. Dnešní terminologií bychom řekli, že se jednalo o sice nezákonnou, ale mravně ospravedlnitelnou občanskou iniciativu, ovšemže odvážnou, neboť postihy hrozily jejím aktérům i v severních státech. „Podzemní železnice“ byla aktem vzdoru proti tvrdému a nelidskému zákonu a prakticky i morálně přispěla k podkopání otrokářského systému. Mimochodem z té doby (1852) pochází i světoznámý román „Chaloupka strýčka Toma“ americké spisovatelky Harriet B. Stoweové.
Výřez mapy ukazující trasy „Underground Railroad“ v oblasti jezer Ontario a Erie (červeně).
Web RNS připomíná, že od roku 1850 vláda, na rozdíl od současnosti, ke zděšení části veřejnosti nebrala do vazby nelegální imigranty, ale ty, kdo prchali z otroctví. To vyvolalo napříč Severem oprávněný odpor. Nejen ze strany černých i bílých občanů, ale také zákonodárných orgánů některých států. Příkladem budiž Vermont na severovýchodě Unie, který vydal legislativu požadující, aby jeho soudní a donucovací orgány zajatým otrokům pomáhaly. Mnohé poroty na Severu odmítaly soudit obviněné z napomáhání uprchlíkům, tedy z porušení zákona. „Podzemí železnice“ fungovala na plné obrátky. Současně ale platí, že evangelikální křesťané, kteří v té době dominovali náboženskému životu země, nebyli při hodnocení Zákona o uprchlých otrocích a jeho důsledků jednotní. Na jedné straně stáli abolicionisté, odpůrci otroctví, kteří věřili, že občanská neposlušnost je v tomto případě ospravedlnitelná Božím „Vyšším zákonem“. To odmítali prootrokářští radikální secesionisté, pro které odvolávání se Seveřanů na „Vyšší zákon“ bylo důkazem děsivého nástupu zkažené teologie a morální a politické hereze ve svobodných státech. Co je ale podstatné, většina evangelikálních duchovních na Jihu i Severu vyjadřovala ve svých kázáních podporu Zákonu o uprchlých otrocích, a to z jediného důvodu – v zájmu zachování jednoty Unie. Reverend Ichabold Spencer, duchovní Presbyterní církve v newyorském Brooklynu, tedy v kritice svých abolicionistických kolegů řekl: „Pokud dojde ke vzpouře, rozkolu v Unii a občanské válce, k čemuž tyto zhoubné principy a vášně směřují, pak vina takových duchovních nebude malá!“
A dnes? Náboženské postoje jsou rozloženy pozoruhodně jinak. Uprostřed probíhajících protestů v Minnesotě přicházela podpora pro politiku Trumpovy administrativy z velké části od radikálů na pravici. Pastor Doug Wilson, který se sám označuje za křesťanského nacionalistu, pochválil federální agenty za to, že zasadili levici tvrdý úder. MAGA influenceři Eric Metaxas a Jack Posobiec mezitím odsoudili protesty v Minneapolisu jako „komunistické povstání“. Naproti tomu umírnění náboženští konzervativci se zhusta omezili na kritiku protiimigračních radikálů, kteří 18. ledna narušili nedělní bohoslužbu v baptistickém kostele Cities Church ve městě St. Paul. K chování federálních agentů ICE, se vyjadřovali jen málo nebo vůbec, přičemž výjimkou nebylo ani zabití Renee Goodové a Alexe Prettiho. Příkladem budiž katolický biskup Robert Barron z minnesotské diecéze Winona–Rochester, Trumpův otevřený podporovatel. Narušení bohoslužby v kostele Cities Churcho opakovaně kritizoval, avšak o smrti Prettiho neřekl ani slovo, přestože astřelený byl katolík.
Pokud jde o centristické náboženské názory, převážná část se vymezila proti Trumpově imigrační politice a podpořila ty duchovní, kteří se připojili k protestům přímo v terénu. Patří sem například výzva Národní asociace evangelikálů, aby věřící stáli po boku svých imigrantských sousedů, dále žádost 300 katolických představených, aby Senát USA zastavil financování úřadu ICE, dokud nedojde k reformě, a konečně společné prohlášení všech neortodoxních proudů judaismu, které odsuzuje násilné vymáhání imigračního práva. Přitom ortodoxní judaismus je na tom stejně jako konzervativní evangelikálové - nevyjadřuje se.
RNS uzavírá: „Proč je dnešní náboženský názor kritičtější k federálnímu vymáhání imigračního práva, než tomu bylo u Zákona o uprchlých otrocích před 176 lety? Jakákoli odpověď by měla začít dvěma poznámkami. (I) Naprostá většina nynějších protestů probíhá pokojnou formou v rámci práva, které zaručuje První dodatek Ústavy. (II) Federální zásahy, které nemají jasné schválení Kongresem, opakovaně porušovaly práva lidí na spravedlivý proces. Jinými slovy, protestující neměli potřebu odvolávat se na Vyšší zákon. Protože stará světská legislativa stojí na jejich straně.“
Závěr autora blogu. Není pochyb o tom, že problematiku týkající se boje s ilegální imigrací, jakkoli je jeho záměr pochopitelný a v principu správný, provází až příliš mnoho excesů, neakceptovatelného zacházení s lidskými bytostmi. Příliš často jsme byli svědky „vylití vaničky i s dítětem“, bezohlednosti, necitlivosti. Netvrdím, že všichni protestující měli andělská křídla, leč mnozí z nich byli vyprovokováni příliš agresivním, hrubým a nepřiměřeným chováním agentů ICE. Ostatně deportace pětiletého Liama C. Ramose do detenčního centra (ano, i s otcem, bez něj by to byla do nebe volající nelidskost), kterého se musel zastat až soud, také není něčím, s čím by se mohl člověk se zdravým úsudkem smířit. Zcela nejasná pak zůstává otázka azylového řízení, tedy jestli je přijatelné bez jeho zákonného ukončení takto s lidmi zacházet. Dlužno dodat, že ne všichni imigranti jsou zločinci. Nechci vytahovat nepoužitelný argument, že i první Evropané, kteří přišli do Nového světa, byli ilegální imigranti (a nikdo je nedeportoval), ale chtěl bych zdůraznit jedno podstatné. Zákony jsou v principu sociální konstrukt, zatímco morálka a lidskostmají univerzální hodnotu. V žádném případě nevolám po porušování legislativních norem, ale o nalezení rovnováhy mezi dodržováním práva a zachováním lidské důstojnosti. Je to tak nemožné?
●
Podklady:
