Článek
Začněme nejprve odlišnostmi.
Cesta k moci
Hitler si cestičku vyšlapával od prvních krůčků sám. Začínal v bavorských pivnicích, kdy své myšlenky šířil nejprve mezi jednotlivci, kteří postupně přibývali. Cesta na vrchol mu trvala deset let a sportovní terminologií by se dalo říct, že si ji odmakal.
Putin se víceméně vezl, do politiky vstoupil ve službách režimu a cestou vzhůru jen vhodně přestupoval do dalších a dalších výtahů, jež ho nakonec dovezly až nahoru. Zatímco Hitler od počátku svou pravdu vykřikoval do celého světa, Putin své názory při cestě vzhůru nijak neprojevoval, nechával si je pro sebe – možná by se mu jinak dveře některého z těch výtahů neotřely.
Na vrcholu
Hitler vyrazil zběsile, jako sprintér. V lednu 1933 se stal říšským kancléřem, v únoru omezil některé politické svobody, v březnu si nechal schválit říšským sněmem pravomoc vydávat zákony bez schválení parlamentem, v srpnu 1934 sloučil dvě nejvyšší funkce v zemi a stal se tak neomezeným vládcem.
Putin se rozbíhal pomalu, je to spíš běžec na delší trať. Prezidentem se stal v roce 2000, svou moc upevňoval postupně, nejprve přišlo omezování svobody slova, pak centralizace moci, manipulace s volbami, omezování činnosti opozice, kontrola nad klíčovými institucemi. To vše mu trvalo víc než deset let. V dalších letech postupně utahoval šrouby, do finiše, horké války, vběhl po více než dvaceti letech.
Vztah k náboženství
Zatímco Němec je od počátku považoval za konkurenci, kterou chtěl odstranit a nahradit ji vlastním kultem (mnoho kněží rozličných konfesí skončilo v koncentračních táborech nebo zahynulo), Rus má přístup opačný. Jakožto člen strany, která považovala náboženství za jed, by měl církev nenávidět. Ale jako pragmatik brzy rozpoznal sílu ruské pravoslavné církve a učinil z ní velmi loajálního a velmi mocného spojence. Dokonce se sám stal věřícím, alespoň pro veřejnost.
A co mají společného?
1. Osobnost vůdce
Přestože se to příliš nezdůrazňuje, Adolf Hitler byl charismatický, velmi inteligentní a zdatný organizátor. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by se dostat tam, kam se dostal.
Vladimir Putin není sice prototypem charismatického vůdce, ale image v této oblasti si trpělivě vytvářel a během let postupně získal u „svého lidu“ obdobný obdiv jako měl führer. O jeho inteligenci a mazanosti nelze pochybovat. Stačí jen sledovat, jak si vodí amerického prezidenta.
2. Vítězství ve svobodných volbách a následná demontáž demokracie
Hitlerova cestu k moci připravily dvoje demokratické parlamentní volby v roce 1932. Jeho strany v nich sice zvítězila, ale většinu nezískala. Podařilo se mu však sestavit koaliční vládu, která měla v říšském sněmu (parlamentu) většinu. A pak se začaly dít věci…
Putin v prezidentských volbách v roce 2000 získal 53 % hlasů a vyhrál tak už v jejich prvním kole. Kdo by tenkrát řekl, že jím bude i po čtvrt století, byl by zřejmě za blázna…
Svobodné volby se pak už za jejich vlády nekonaly (viz výše - Na vrcholu).
3. Vztah k „těm druhým“
Je tu opět rozdíl v tempu, ale výsledek je nakonec stejný. Hitler měl od počátku jasno, kdo je přítel a kdo nepřítel. Lidé s odlišným názorem, humanisté, stoupenci demokracie, lidé s odlišnou sexuální orientací, lidé tělesně či duševně postižení neměli mít v jeho říši místo. Nemohli mu nabídnout loajalitu, čekala je likvidace, pokud včas neunikli.
Ti, kteří si dovolí se názorově, hodnotově nebo sexuálně odlišovat od Putinem proklamovaných základních hodnot, nemají v Rusku místo, protože ty hodnoty, a tudíž stát, ohrožují. Pryč s nimi! Ven ze země, do pracovního tábora, zlikvidovat.
4. Vztah k demokracii
Podle Hitlera liberální demokracie a individualismus vedou k úpadku. Nad svobodou jednotlivce stojí zájem národa, jemuž se musí jedinec podřídit.
Putin vidí liberální demokracii, která klade důraz na individuální svobodu, právní stát a otevřenou společnost, jako chaotický systém morálního úpadku. Proti ní staví svoji „suverénní demokracii“, kde je zdůrazněna stabilita, kolektivismus, tradiční hodnoty, pořádek a silná centrální moc.
5. Neúcta k lidskému životu
Vychází z předchozího bodu. Hitler neváhal obětovat životy nepřátel, ale ani svých vojáků ani civilistů. Když jeho vojáci padli do obklíčení, přikázal jim nevzdávat se, ale bojovat do posledního muže, když už byla válka prohraná, neváhal hnát na smrt i dospívající kluky. Nezáleželo mu na tom, zda mrtvých bude sto, tisíc nebo milion. Hlavní bylo dosažení cíle. Kdyby měl k dispozici jaderný arzenál, jistě by neváhal ho použít.
Putinovi nevadí, že během tři roky trvajícího konfliktu už zahynuly statisíce lidé, včetně občanů jeho země. Zjevně mu nezáleží na tom, kolik bude mrtvých. Hlavní je dosažení cíle. Putin jaderné zbraně má…
6. Propaganda
Hitler předběhl dobu. Kromě toho, že jako jeden z prvních politiků, ne-li vůbec první, promyšleně pracoval na své image, jeho Třetí říše zřídila zcela nový úřad, ministerstvo propagandy. Jeho šéf, Josef Goebbels, byl v této oblasti skutečným expertem a s polopravdami i lžemi dokázal nakládat mistrně. Ne náhodou se v Německu postarali, aby v každé domácnosti měli rozhlasový přijímač. Podařilo se nevídané: kulturně vyspělý národ se z velké většiny postavil za svého Vůdce, který ho pak vedl do ničivé války a k hrůzným zločinům.
Putin to má jednodušší, v dnešní době je význam propagandy už známý. Ne náhodou má Kreml pod kontrolou všechna významná média včetně toho nejrozšířenějšího, televize. A tak lidé mohli vidět, jak je jejich Voloďa svalnatý a otužilý, jak skvěle jezdí na koni, boxuje, potápí se a nachází dávné poklady, válí hokej, loví divokou zvěř – zkrátka je to chlapák. Ten si jistě vždycky poradí, a celý svět vidí, jaký je to silák, vždyť tuhle v telce ukazovali, jak přepral medvěda. Je dobře, že nás vede právě on.
Odlišnost bychom tu přece jen našli – o možnostech hybridní informační války na sociálních sítích se Goebbelsovi ani nesnilo. A že by to pro něj byly krásné sny…
7. Děti
a) vztah režimu k dětem
Děti jsou budoucnost národa. To platí v každé době a v každém režimu. V tom totalitním, agresivním to má ještě další význam: čím víc dětí, tím víc vojáků.
Goebbelsovo ministerstvo propagandy věnovalo značnou část svého úsilí tomu, aby nabádalo německé ženy k rození co největšího počtu dětí. Mateřství bylo vnímáno jako jejich nejvyšší povinnost. Potraty byly zakázány jako ohrožování budoucnosti země a postihovány přísnými tresty, včetně trestu smrti.
Ruští bolševici v téže době rovněž zakázali potraty (1936) a v roce 1941 zavedli daň za bezdětnost. Mají tu tak nač navazovat – letos byl v Rusku schválen zákon zakazující propagaci bezdětnosti. Stát se snaží přístup k potratům omezovat, byť plošně zakázany (zatím?) nejsou. Putin ženy veřejně vyzývá, aby v zájmu obnovy velikosti Ruska měly co nejvíc dětí. To má být posvátnou povinností ruské ženy.
b) vztah dětí k režimu
Důležité je však nejen mít dost dětí, ale především správně vychované.
V Německu působila organizace Hitlerjugend (Hitlerova mládež). Cíle: výchova mládeže k oddanosti nacistickému režimu, loajalitě k nacistické straně a Adolfu Hitlerovi, příprava na vojenskou službu.
V Rusku působí organizace Junarmija. Odkazuje se k mládežnickým organizacím bývalého Sovětského svazu Pionýrské organizaci V. I. Lenina a Komsomolu (Komunistický svaz mládeže). Cíl: výchova mládeže k loajalitě vůči vlasti, příprava a motivace ke službě v armádě prostřednictvím vojenské výchovy.
8. Ochrana utlačovaných
Před druhou světovou válkou žilo mimo Německo přes třicet milionů Němců, z toho většina v sousedních zemích. To byl ideální argument pro německou expanzivní politiku, která hlásala nutnost ochrany utlačovaných německých menšin. Existuje přísloví Kde Němec, tam Německo.
V postsovětských zemích žije přibližně dvacet milionů etnických Rusů. To je ideální argument pro ruskou expanzivní politiku, která hlásá nutnost ochrany utlačovaných ruských menšin. Kde Rus, tam Rusko.
9. Náš národ si zaslouží víc
Hitler hlásal, že je třeba odčinit ponížení německého národa. Německo musí být znovu respektované a obávané. Patří mu významnější místo, než jaké zastává. Je naší povinností zachránit svět – rozuměj ovládnout ho.
Putin to takhle otevřeně říkat nemůže, protože v Ruské federaci žijí příslušníci desítek národů, z nichž některé platí svými životy za ruskou věc na Ukrajině násobně víckrát než sami. Ale může říkat a říká, že Rusko bylo po rozpadu Sovětského svazu poníženo. Že si zaslouží, aby ho jeho sousedi respektovali a obávali se ho. Že mu patří ve světovém uspořádání významnější místo, než jaké zastává. Že je povinností jeho země prosazovat ty správné (ruské) hodnoty a ochránit tak upadající svět.
A v čem se ještě Hitler a Putin shodli: zachránit svět nejde po dobrém.
10. Rozpor mezi slovy a činy
Hitler šest let mluvil o míru, zatímco jeho činy, nijak neskrývané, vedly k válce. Jednotlivé kroky, které činil (militarizace průmyslu, obnovení branné povinnosti, vyslání armády do Porýní, anšlus Rakouska, stupňování provokací v Sudetech) mu procházely, a tak se osměloval. To, co je dnes zjevné, jeho politickým současníkům v jiných zemích neviděli nebo nechtěli vidět, možná proto, že to pro všechny bylo pohodlnější. Proč ho provokovat?
Putin neválčí, on jen dělá pořádek, napravuje křivdy, případně podniká speciální vojenskou operaci. Jeho činy (druhá čečenská válka, vojenská intervence v Gruzii, anexe Krymu) mu prošly, a tak se osmělil. Jeho dnes už veřejně proklamované cíle ostatní politici nedokázali včas odkrýt, možná proto, že pro to všechny bylo pohodlnější. Proč ho provokovat, s tou vší ropou a plynem, který má?
Adolf Hitler svou hru dohrál. Své ideje, kterou zaplatily svými životy desítky milionů lidí, se mu naštěstí prosadit nepodařilo – prohrál a do dějin se zapsal jako jeden z největších válečných zločinců lidských dějin.
Vladimir Putin svou hru ještě hraje. Každý den umírají lidé v zájmu jeho snu o prosazení nového uspořádání světa. Budoucnost ukáže, jestli bude moct jít ve svém úsilí stejně bezohledně do konce jako jeho nacistický předchůdce. Pokud ne, už takhle má v historii zajištěné místo ve společnosti těch nejvýznamnějších „záporáků.“ Ale pokud ano, nelze vyloučit, že v počtu zmařených životů Hitlera překoná. A nelze vyloučit, že to budou životy lidí kolem nás, naše vlastní. Otázka je, zda tu pak zbude někdo, kdy by to zaznamenal…
