Článek
Postupné přehodnocování těchto postojů přijde až v dospělosti, možná ve zralém věku. Ale to už bývá nezřídka pozdě. Také já, ve věku seniorském, jsem si uvědomil, jaká je to škoda, že jsem se víc matky a otce nevyptával na jejich mládí, na jejich osudy, na to, co formovalo jejich názory.
Mamka (ročník 1927) byla sirotek a od třinácti let sloužila v Praze v jedné hospodě. Válečná Praha, mladá holka, to přece muselo být zajímavé! Jen jednou utrousila, že jsem mohl být synem hoteliéra. Na sklonku války si ji namlouval rakouský/německý voják z Vídně a prý měl jeho táta hotel. Prý… ale pro puberťáka romantická představa, s níž bylo zábavné si pohrávat.
Jednou jsem se jí ptal, jak to bylo v únoru 1948, když zvítězil pracující lid. Po válce šla osidlovat pohraničí, kde v malém městě pracovala jako prodavačka. „To víš, bylo mi dvacet, věděla jsem prd. Řekli nám, že musíme jít na náměstí manifestovat za republiku, tak jsme šli. Vůbec jsem nevěděla, o co jde.“ Zajímavý úhel pohledu na dějinnou tragédii. V učebnicích takový subjektivní pohled nenajdete.
Táta (ročník 1921) měl život zamlada neskonale pestřejší. Narodil se v nuzných poměrech na Zakarpatí v době, kdy bylo toto území součástí Československé republiky. Když se republika rozpadla, patřil mezi tisíce mladíků z této oblasti, kteří utekli do Sovětského svazu a skončili v sibiřských gulazích. Když se v SSSR začala formovat československá vojenská jednotka, byl stejně jako ostatní Čechoslováci propuštěn a nějakou dobu se toulal po sovětské Asii (mimochodem, příliš se o tom nemluví, většinu vojáků československého armádního sboru netvořili Češi ani Slováci, ale na Ukrajině žijící Volyňští Češi a právě Rusíni). V bojích na Dukle přišel o ruku, po válce se vrátil do republiky a stejně jako mnoho jiných Rusínů zamířil do pohraničí. Jako válečný invalida dostal trafiku. Než mu ji soudruzi po únorovém převratu zase vzali…
O své životní pouti mi vyprávěl jen jednou. Snad proto si to pamatuji téměř slovo od slova. Dodnes vidím ten večer, mohlo mi být tak třináct, sedíme v obýváku, svítí jen stolní lampa a on vypráví – o sibiřských mrazech a budování železnice, o tom, že krajíc chleba měl větší cenu než lidský život, o pestrých bazarech Samarkandu, Buchary, Karagandy… O tom, jak vojáci generála Svobodu neměli rádi, protože je podle ruských pokynů opakovaně a hromadně posílal na smrt… Už tenkrát mě napadlo – tyjo, to by byl dobrodružný film…
Mám za sebou celkem pestrý život včetně jedné revoluce. Svým dětem jsem o něm moc nevykládal – jsou ve věku, kdy žijí dneškem a nějaká vzdálená minulost je nezajímá. Naprosto logické. Mě nakonec životní cestičky přivedly do školy, a když je čas a usoudím, že si to děti zaslouží, pustím se do vzpomínání. Není to samoúčelné – několikrát v životě jsem si řádně natloukl a jsem přesvědčen, že případy z praxe jim dají víc než poučky. A věřte nevěřte – mají to rády.
Táta umřel, když mi bylo něco málo přes třicet let. Já si do třiceti užíval svobody, žil dneškem a nějaká vzdálená minulost mě nezajímala. To až mnohem později, kdy už bylo pozdě. Dnes bych měl na oba tolik otázek…
Hluboce si vážím všech, kteří se podílejí na projektu Paměť národa. Ten klade otázky a přináší odpovědi v podobě konkrétních životních osudů. Je to podle mě skvělý způsob, jak přiblížit nastupující generaci naši pohnutou minulost. Ale i zdánlivě obyčejné osudy našich nejbližších mohou být poučné a zajímavé. Dovolím si proto radu: ptejte se svých rodičů a prarodičů, jak žili, co je formovalo, čeho se báli, co měli rádi… Abyste si jednou nemuseli říct tak jako já: Dneska už se nezeptám…
