Článek
Pamětníci si jistě s úsměvem vzpomenou, jak se po pádu totality vyrojila spousta nových stran a straniček, leckdy bizarních, jež toužily dostat se na politické výsluní: Strana přátel piva, Nezávislá erotická iniciativa, Důchodci za životní jistoty, Sládkův jazykolam SPRRSČ nebo hnutí Petra Cibulky, jehož název vydá na samostatný článek… Je tomu tak dodneška, číst si seznam kandidujících stran či hnutí leckdy bývá někdy jako luštit rébus, jindy je to zábavné čtení, leč většinu z nich dnes volí jen jejich členové a příbuzní.
Zrodili se ale i velcí hráči a ti ty trpaslíky po prvotní euforii logicky převálcovali. Chvíli to skoro vypadalo, že se nám tu rýsuje anglo-americký model: jedna silná pravicová a jedna silná levicová partaj. Jejich lídři Václav Klaus a Miloš Zeman jistě chtěli vstoupit do dějin (nic proti tomu, ješitnost je přirozená mužská vlastnost) a oběma se to povedlo. Zřejmě však jinak, než si představovali. Dávno předtím, než Miloš Zeman proslul svým prezidentováním, během něhož si poťouchle užíval, jak naštval, ponížil, urazil toho či onoho, do historie vstoupil účastí na bezprecedentním politickém holportu – opoziční smlouvě. Oba tehdejší politické kolosy si tak, zjednodušeně řečeno, rozdělili zemi jako kořist na své podíly.
A to byl podle mě začátek konce velkých stran. Protože pak začali někteří jejich členové hrabat pod sebe ještě víc než dosud, a navíc na všech úrovních včetně komunální. Co měl zhrzený volič dělat? Poohlédnout se jinde. Takže se objevovaly a stále objevují nové a nové „nepolitické“ subjekty: Zelení, Piráti, Unie svobody, Starostové, Věci veřejné, Motoristé. A tak se stala ministryní životního prostředí expertka, která nedokázala říct, co je biomasa, nebo ministrem vnitra spisovatel, jehož kvalifikací bylo, že kdysi napsal knížku o drogové závislosti a scénář k filmu o vekslácích. Nebo poslankyní blondýna, která se proslavila coby politická vyděračka… Někteří poté, co vstoupili do vyšších pater politiky, se vzápětí ušpinili, jiní upadli v zapomnění – nezřídka zvládli obé.
A tak vstávali další a další noví malí bojovníci, až z nich povstal jeden, který se stal velkým, a jak se ukazuje, pro klasické partaje osudovým protivníkem. Multimiliardář, kterého už prý přestalo bavit dávat úplatky, aby mohl zdárně podnikat/získávat dotace. Lepší to prý bude napřímo. Tak si založil vlastní hnutí, aby snáze dosáhl na „své“ peníze rovnou. A hle – smělý podnikatelský záměr mu vyšel.
Co se stalo s polistopadovou společností, že bývalý komunista, evidovaný ve svazcích StB, člověk stíhaný policií, vyšetřovaný z daňových úniků v zahraničí a stíhaný za dotační podvod u nás, člověk, který se vyhýbá trestnímu stíhání, který každou chvíli tvrdí něco jiného, přičemž se navzájem popírá - co se stalo, že získal skoro dva miliony hlasů?
Toho ďábla, který vás teď dusí, jste vyvolaly (z politického pekla?) vy samy, „klasické“ velké partaje. Tím, co vaši politici předváděli, jste během minulých dekád postupně demontovaly důvěru voličů v klasickou demokracii. A tu získal on. Podařil se mu tah, o němž se může všem politickým lídrům jen zdát. Vytvořil tvrdé a početné jádro voličů, kteří mu věří na slovo a odpustí mu všechno. Chtělo by se parafrázovat Jiřího Paroubka: Kdo z vás to má, přátelé? Odpověď na tuto řečnickou otázku je nasnadě: nikdo.
Skoro to vypadá, že lidí, kteří mu skálopevně věří, má k dispozici víc než všichni v opozici dohromady, i kdybyste se mezi sebou nehádali. A to vy se hádáte…
