Článek
Úvodem osobní vysvětlivka. Můj táta byl vzhledem k svému původu i životním prožitkům, eufemisticky řečeno, šetrný. I já si prožil období, kdy jsem v důsledku vlastních chyb počítal doslova každý desetník. Takže ke kladnému vztahu vůči slevám mám genetické předpoklady umocněné životními zkušenostmi.
Po roce 1989 se doba změnila ve všem, i v takové každodenní všednosti, jako je nakupování. Už se nenakupovalo, co zrovna měli. Člověk prostě šel a koupil si jen to, co zrovna potřeboval. Jenže v první půlce devadesátek neexistovaly supermarkety. Jak měl člověk vědět, co potřebuje, když ještě nebyly akční letáky?
Naštěstí to netrvalo dlouho a ráje konzumu dorazily i se svými tiskovinami.
Stěžujeme si, že děti mají oproti předchozím generacím omezenou slovní zásobu, protože nečtou. Prý je jiná doba, na všechno je míň času. Kam se ten čas poděl? Už nepereme ani nevěšíme prádlo, nemyjeme nádobí, nevaříme dlouhé hodiny, netrávíme čas ve frontách, z místa na místo se přesouváme rychleji, nepíšeme dopisy… I tak ale zřejmě nemalá část populace nemá čas číst nic jiného než letáky. Tam sice chybí slovesa, pro plynulé vyjadřování nezbytná, ale zase se vyskytují ve zvýšené míře přídavná jména, pro bohatou slovní zásobu též důležitá… báječné (když to je obyčejné), výhodné (když to nikdo nekupuje), levné (když je to nekvalitní), tradiční (když je to pořád stejné), nové (když něco ošidí) a spousta dalších.
Možná si nadnárodní řetězce uvědomují naši zaostalost za západním světem, a tak nám poskytují šanci ke čtení mnohem velkoryseji než jiným. Každý, kdo někdy navštívil nějaký supermarket v Německu, Francii, Itálii či Španělsku, musel být zklamán. Pokud má tamní leták víc než čtyři listy, je to už hodně. To u nás, když si člověk vezme nějaký leták, může mít dojem, že drží skutečný časopis. Co na tom, že obsahuje takové neodolatelné nabídky jako slevu kilového sáčku sádry o tři koruny nebo keramických obalů na orchideje o patnáct, případně aranžovací kouli za pouhých deset korun či plyšového méďu po slevě za pouhých dvanáct set?
Dobrá, přiznejme si, že akční letáky oslovují převážně seniory. Pozorněji je studují snad jen vietnamští večerkáři, ale těch je nepoměrně míň… V naší rodině mám nákupy na starosti já. Roky jsem se při cestě do práce zapojoval do ranních bitev o akční zboží s těmi důchodci a pak o tom s despektem vyprávěl. Než jsem si jednou uvědomil, že už jsem jeden z nich. A hned na nás koukám s větším pochopením! To není pravda, že jsme nenasytní, vždyť my přece nenakupujeme jen pro sebe, ale i pro další členy rodiny! Kteří jsou stejní draci na slevy, jen na rozdíl od nás nemají tolik času, takže musí chodit do práce a tam jim nezbývá než si z nás dělat legraci. Naštěstí, protože kdyby ten čas měli, tak by byli u akčních regálů dřív než my a na nás by nezbylo.
Navíc se zdá, že jde o jev mezinárodní. Francie, perla Azurového pobřeží Nice. Rádi se sem vracíme; krásná promenáda, čisté moře, dlouhé pláže přímo ve městě, sluníčko na podzim tolik nepálí, lidé usměvaví, nikam nespěchají… Proto nás poněkud překvapilo, když jsme jednou ráno na ulici narazili na hlouček postarších lidí, zamračených, mlčících, jaksi napjatých. Vysvětlilo se to vzápětí, když se začala zvedat roleta – stáli před supermarketem. Ti hbitější se podsmýkli pod ne ještě zcela vytaženou roletou, nastala krátká strkanice u vozíků a následoval pověstný seniorský závod, kdo tam bude dřív. Šli jsme ze zvědavosti za nimi, už si nepamatuju, co to bylo za cenovou bombu, snad nějaké mražené ryby, ale to je jedno. Je dobré si potvrzovat i ve všedních maličkostech, že do Evropy fakt patříme.
Závěrem opět něco osobního. Slevy mají i další rozměr. S přibývajícím věkem se totiž mění škála radostných prožitků. Je třeba se s tím smířit…
Ráno, společné pomalé probouzení s milovanou bytostí přejde v krásné ranní milování. Skvělý začátek dne…
Ráno, dvacet let poté. Rychle vstát, ať jsem tam na sedmou! Podařilo se, urval jsem plato vajec za stovku a k tomu pět másel po osmatřiceti korunách. Skvělý začátek dne…
