Článek
Moje žena je éterická bytost. Samozřejmě obrazně, každý ví, že ve skutečném životě se víly nevyskytují. Rozněžní ji, když na rozkvetlém záhoně bzučí včely, když sýkorka pije z pítka, když se na jednom keři usadí víc než jeden motýl, když se jí cizí kočka otře o nohy… Svět je zkrátka pro něžnou duši plný krás. V prvních letech našeho soužití jsem ji podezíral, že je tak éterická, že v noci nedýchá a že snad ani nepotřebuje chodit na záchod.
Má smysl pro detail a okamžik: když si povšimne něčeho zajímavého na obloze, fotí si mraky (moc pěkně!), když je úplněk nebo nedejbože zatmění Měsíce, stojí u okna a láká mě, ležícího: „To je krása, pojď se podívat!“ Cítí potřebu se o ni podělit, i když to v podstatě ani nemyslí vážně; když se někdy přece jen zvednu a při pohledu ven utrousím „hmm“, tak mi rezignovaně sdělí „ty si strašnej!“ Zkrátka typická žena - čtenářka kalendáře Krásná paní.
Žel tato její vnímavost se projevuje i po fyzické stránce. Alkohol jí nesvědčí, některé potraviny jí způsobují těžkosti a její tělo na každou výraznější změnu počasí reaguje citlivě, nemluvě o špatném spánku při tolik romantickém úplňku. Slunce by podle ní mělo jen zapadat do mořských vln - to je přece krása! - ale když ho má nad hlavou, nedělá jí dobře. Covid se k ní věrně vrací navzdory očkování snad každý rok - a pokaždé s těžkým průběhem a dlouhým dozníváním.
Nechci o sobě tvrdit, že jsem cynický barbar – když mi bylo kolem dvaceti, chodíval jsem na varhanní koncerty a snažil se při nich meditovat, párkrát jsem se nešťastně zamiloval a pak se brouzdal parkem spadaným listím a hýčkal si svůj žal, jako prokletí básníci jsem hledal ve víně inspiraci pro psaní srdceryvných básní… Ani dnes nejsem úplně bez citu, ale s hodnocením z titulku, které má žena na mou adresu používá, souhlasím. Není to totiž nadávka, spíš je v tom trochu závisti. Alkohol mi nevadí – naopak. Co se týče jídla, vzhledem k výchově z dětství (všechno se dojídá, nic se nevyhazuje) sloužím někdy místo odpadkového koše, když dojídám po ostatních, a když se někdy na nějaké jídlo pozapomene a už je lehce „jeté“ – přece se to nevyhodí! On si s tím žaludek primitiva poradí… Dobrý prase všechno spase, říkávala moje mamka.
A tak to je se vším. Špatný spánek při úplňku? Co to je? Když si lehnu, tak spím, a když spím, každý to pozná. Když piju, nikdy ne z náprstku. Když jím, nemluvte na mě – psa přece taky nehladíte, když hryže kost. Když prší, tak je to v pořádku, půda to potřebuje a mě to nerozpustí. Když pálí slunce, OK, já to vydržím a zahradě to taky prospívá. Covid? Asi jsem ho někdy měl (jak žena říká – musel jsem ho mít, protože ho měl každý), ale nějak si na něj nevzpomínám. Rýmička? Tak určitě, ale s tou žiji ještě déle než s manželkou, takže ji tak nějak nepočítám. A jinak? „Takovýho primitiva jako ty se žádná nemoc nechytne!“
Tento text nemá být popisem soužití (mimochodem krásného) jedné víly s jedním primitivem. Jsem totiž přesvědčen, že nás primitivů jsou miliony, stejně jako těch Krásných paní. Tento text má být chválou něžné ženské duše, která přes veškerou citlivost chápe realitu, takže nás primitivy provádí životem a více či méně nás usměrňuje, abychom úplně nezvlčili. Díky vám za to, ženy!
