Článek
Vystřídal jsem v životě dost profesí. Různá zaměstnání vyžadovala různé přístupy: tu manuální zručnost, jinde kreativitu, onde přikyvování. Člověk si ani neuvědomí, jak důležité je přitom konkrétní pracovní prostředí. Mě jedna jeho změna přivedla poprvé k zamyšlení nad odlišnostmi mezi muži a ženami.
Pracoval jsem v kanceláři sám. Někomu by to možná vadilo, já byl spokojený. Pak mi tam ale přidali stůl a za ten si postupně sedali různí muži a různé ženy, celkem se jich vystřídalo pět, šest. Nejvíc mi vyhovoval kamarád, s nímž i dnes občas zajdu na pivo. Asi každý chlap ví, že je přímá úměra mezi počtem vypitých piv a vědomím, že ví všechno nejlíp. Takže pokud jsme v hospodě, stavidla řeči se spustí (pochopitelně až poté, co jimi proteče příslušné množství moku) a už se nezastaví. Ale v kanclu to bylo jinak. Ráno „ahoj“, odpoledne „tak čau“, mezi tím možná deset slov. O čem taky mluvit, když má každý svou práci?
Poslední střípek do pestré mozaiky mých zaměstnání: když jsem vyměnil zmíněnou kancelář za sborovnu plnou žen, byl to pro mě kulturní šok. Ta kakofonie zvuků ve vysokých tóninách, občas přecházející do hlasitého smíchu v těch zcela nejvyšších, trvající bez přestávky po celou přestávku, mě zaskočila. Zprvu mě fascinovala také komunikační univerzálnost mých nových kolegyň, když utvořily třeba čtyřčlenný hlouček, dokázaly nejméně dvě, občas i tři mluvit zároveň. Jak to dokážou, říkal jsem si, mluvit a zároveň poslouchat? Časem jsem došel k závěru, že některé nejsou tak univerzální, že umí jen mluvit. Ale ty dokonalejší modely opravdu zvládaly oboje najednou.
Začátky to byly perné, ale už po roce mě napadlo, že existují sluchátka, takže hudební clona mě od přestávkových zvukových ruchů odstřihla. Člověk si zvykne na všechno, po deseti letech už mi to ani nepřišlo. Dokonce jsem se během let osmělil a občas jsem chtěl také něco podotknout. No jo, chtěl… Slušně vychovaný člověk přece neskáče ostatním do řeči. A tak jsem si chtěl počkat na pauzu. Přece se každá z nich musí jednou nadechnout, přece se každé téma konverzace musí vyčerpat (dnes už vím, nemusí; když je zdánlivě řečeno vše, klidně se to sjede celé znovu). Jenže to byl dobře nacvičený koncert: jakmile se jedna odmlčela, aby se nadechla, spustila druhá, případně i třetí nebo čtvrtá. A když se nějaké téma přece jen uzavřelo, během zlomku vteřiny bylo nastoleno další. Jednou jsem si měřil, kolik vteřin z desetiminutové přestávky bylo ticho: prsty obou rukou mi bohatě stačily. Po několika letech jsem se to taky naučil. Když cítím potřebu něco říct, vytrvale číhám na sebemenší pauzičku a když někdy přijde, rychle ji obsadím o desetinu vteřiny dřív než někdo jiný.
Chraň bůh, abych to milým kolegyním a ženám vůbec vyčítal – je to jejich přirozenost. Asi už od úplného začátku našeho rodu, kdy ženy chodily po lesích a lukách, sbíraly cokoli a u toho si vyměňovaly poznatky o tom, co vidí a zda to je k snědku. Zatímco muži se mlčky krčili na číhané a aby své cíle nevyplašili, museli třeba hodiny mlčet. Kolik například znáte žen, rybářek?
Kromě různých zaměstnání jsem zažil i několik partnerských vztahů. Když se za nimi ohlédnu, stejně jako vztahy pracovní i ony byly poučné. Jedna partnerka, plna dojmů ze dne nabitého zážitky (venčení psa, koupel, nákup, setkání se sousedkou, koupel, příprava oběda, úklid, koupel), na mě svá dobrodružství začínala chrlit hned, jak jsem se vrátil z práce - ještě jsem stál ve dveřích. Nepomohl ani azyl v místnůstce, kam za mnou nemohla; stála za dveřmi a mluvila a mluvila. Občas, když nastala krátká vyzývavá pauza, jsem podotkl povinné „hmm“…
Poučení je snad jasné, přesto jsem se nepoučil. Moje manželka byla zdánlivě opačný extrém. Když si mě vyhlédla, napálila mě: předstírala, že je málomluvná. Když jsem na to tenkrát opatrně poukázal, opáčila „a to mám mluvit, i když nemám co říct?“ Zkrátka to, zejména po předchozí zkušenosti, vypadalo skvěle. Časem jsem zjistil, že „to“ má taky, ale měla i řešení. Stačí pár kamarádek, s nimiž se čas od času setká, tam ten komunikační přetlak upustí a doma je zase klid. A v čem mě převezla? Teď, po téměř čtvrtstoletí, se najednou odkopala a začala mluvit. Jsou dny, kdy přijde z práce a vypráví. Pravda, ne pokaždé, jen tehdy, když je to důležité nebo zajímavé, ale přece jen, po tolika letech je to nezvyk. Ale, jak zní nejkratší z našich rodinných hlášek, co už?
Možná právě proto jsem usedl k psaní tohoto textu, abych sám sebe přesvědčil, že to, co popisuji v posledním odstavci, je vlastně v pořádku…
