Článek
Odlišností je samozřejmě celá řada, mluvení vs. mlčení, z rozdílů nejzřetelnějších, jsme už probrali. Zmíním proto jen pár těch dalších, „nejprofláknutějších“: lhostejnost vs. extrémní citlivost ve vnímání vlastní osoby a jednostrannost vs. všestrannost.
Skutečně neznám ženu, která by o sobě řekla „jsem spokojená se svou postavou, vypadám docela dobře“. Podle mého odhadu absolutní většina z nich, včetně těch nejštíhlejších, by ráda zhubnula, zbytek by zase byl radši trochu baculatější, přinejmenším v některých partiích.
Navíc se s touto problematikou pojí ještě jistá záludnost. „Potřebuju zhubnout, vypadám strašně, žejo? Já vím, už jsem stará, viď?“ Pokud muž vyjádří svůj souhlas, prostě proto, že to vnímá podobně (a proč by tedy lhal?), například domněle shovívavým „no to víš, nikdo nemládne“ nebo „čas nezastavíš, tak to prostě je“, následnou smršť si zcela zaslouží. Zkušený muž v této situaci přejde z módu přitakávání, který běžně používá, chce-li mít doma klid, a pustí se do vehementního odporování. „Ale prosím tě, jak jsi na to přišla?“, nebo „vždyť ti to sluší víc než dřív, teď je to taková zralá krása“, a pokud je trochu kreativní, přidá ještě něco o kytkách „rozkvetlá růže je přece krásnější než nějaké poupě“ případně „jsi nejhezčí ženská v celým … domě, podniku, městě, důchoďáku, světě, vesmíru…“ A žena, i když ví, že to není pravda, pokud protestuje, tak jen velmi chabě, dalo by se říct symbolicky.
Žena chce vypadat přitažlivě, ať je jakéhokoliv věku či stavu. Chlap? Pokud už jednou nějakou partnerku získal (jak se mylně domnívá, neboť ve skutečnosti byl vybrán on), proč by se měl dál naparovat a snažit se být lepší než ve skutečnosti? Vždyť samečkové v přírodě to také dělají jen do té chvíle, než dosáhnou svého… A hubnutí? Pokud vím, pokud se muž snaží shodit nějaké to kilo, je to jen proto, že mu to přikázal doktor.
A teď do vlastních řad: copak pánové nemají chyby? Právě naopak, mají jich tolik, že je snad zbytečné je vyjmenovávat. Každá žena to zvládne bravurně, tak proč jim ještě napovídat. Zmíním jen jednu podle mě z nejrozšířenějších, která ženám podle mých zkušeností obecně chybí: ješitnost. Stejně jako neznám ženu, která by nechtěla zhubnout, neznám muže, který by netoužil po uznání. Sebe pochopitelně nevyjímám, nic mi neudělá takovou radost, jako když mě někdo za něco pochválí, ať už je to článek, úroda rajčat, zajištění dovolené nebo třeba škvarky na víně. Třeba to má kořeny také v pravěku: jak se to večer u ohně dobře poslouchalo, který borec to ulovil největšího zubra, jaký odvážlivec se postavil s oštěpem medvědovi, kdo bravurně skolil toho jelena…
V této souvislosti si dovolím malou odbočku. Chytré ženy tuhle citlivou mužskou strunku dobře znají a dokáží na ni šikovně hrát. Užitek z toho mají obě… Moje žena je i v tomhle dokonalá. Když zařídím nějakou banalitu (nákup, natankování, posekání trávníku, zabukování noclehu), vždy má po ruce příslovce „bravurně“. A pak je tu ještě další úroveň: to používá, když si ode mě půjčuje kreditní kartu, používá sousloví „nejlepší manžel“. Oba víme, že nejsem bravurní a už vůbec ne nejlepší, ale tu hru hrajeme a mně to nevadí. Naučila mě být tolerantní…
Do dávnověku sahá taky další zásadní odlišnost žen a mužů. Žena zřejmě odpradávna klábosila s jinými ženami o tom, jak ty děti neposlouchají, jak je ten který lovec pěkně chlupatý, že té či oné ta kožešina z lišky vůbec nesluší a podobně… Ale při tom všem mluvení zcela samozřejmě stíhala chodit po pláních a šmejdit očima všude možně, starat se o děti, oblečení a jídlo. Zkrátka: když se žena věnuje své nejoblíbenější aktivitě, ať už je kadence či intonace její řeči jakákoli, dokáže při tom vykonávat ještě (nejméně) jednu činnost. To je nám mužům odepřeno. Muž zvládne jen jednu věc – když je na lovu, musí se soustředit na to, co dělá, a ne se rozptylovat čímkoli jiným. S tím souvisí i vidění světa – žena vidí vše, co se kde šustne, ale když má přesně zamířit, třeba při parkování… Muž umí perfektně zamířit svůj pohled na jedno místo, ale když mu to máslo v lednici přendáte o poličku níž, než bývá vždycky…
Pokud někdo nesouhlasí s tím, že žena dodnes zůstává tak trochu sběračka a muž tak trochu lovec, uvedu jediný příklad. Snad každý z nás byl v některém z modrožlutých areálů, který nabízí od masových kuliček po kompletní vybavení bytu. Za sebe bych to formuloval: každý tam snad už jednou musel být… Pro muže (mluvím za sebe, ale dle zpětné vazby od svých žáků i za nemálo jejich otců) je návštěva tohoto obchodu utrpením: když se jde pro jednu věc, která stejně nakonec nikdy není jen jedna, proč se trmácet podle šipek složitým labyrintem dvěma podlažími kolem tisíců zbytečností? Ale pro ženu sběračku je to ráj, ta si tu zasbírá…
Perspektivnost vztahu se prý nejlépe prověří v mezních situacích. Laskaví Seveřané nám věnovali test, která pevnost vztahu lovce a sběračky bezplatně ověří… Tož Hej!
A co ta většina, pro niž je na tyto experimenty už pozdě? Pro pány mám tip: v zájmu harmonického soužití nechávám svoji sběračku v jejím oblíbeném výběhu samotnou. Věrně na ní čekávám v zóně s občerstvením, zatímco ona sbírá - cokoli… Prostřednictvím té kartičky, skrze kterou jsem pasován na nejlepšího manžela a díky jejímuž zapůjčení nemusím na konci výpravy předstírat nadšení. Možná to není nejlevnější řešení, ale věřte, pánové, za ten klid to stojí…
