Článek
Stejně jako je ve stovce politiků najdou dva tři nezištní, čestní a zásadoví, stejně jako se ve stovce slušných řidičů najde několik agresivních, stejně jako se ve stovce dětí najdou tři, čtyři darebáci, kteří dokáží třídní kolektiv rozhodit, stejně tak se najde mezi rodiči několik (nehrajme si na genderovou rovnost – z 99 procent jsou to matky) takových, které své ratolesti neúnavně a vytrvale hájí.
Tyto matky ochranářky se dají rozdělit do několika skupin, zmiňme dvě z nich: první se zaměřuje na obranu případných kázeňských problémů svých potomků, druhá se snaží vylepšovat jim prospěch.
„Takhle to vůbec nebylo, on/ona nám to vylíčil/a úplně jinak…“ „To není možné, to by ten náš/ta naše nikdy neudělal/a“ „vy jste si na něj/ni zasedli“, „on/ona za to nemůže, to ho/ji vyprovokovali ti druzí“… To je několik replik, které v různých obměnách všichni učitelé řešící kázeňské problémy žáků slyšeli už mnohokrát. K čemu tento postoj vede? Dítě vycítí, že má ve svém jednání podporu, a tak v něm pokračuje i v dospívání a leckdy i v dospělosti. Z poznatků zkušených kantorů vyplývá, že většina těchto potomků se k rodičům chová velmi nepěkně – drze až vulgárně. A pokud lze takový vztah vysledovat do dospělosti, nezřídka se svým ochráncům odmění tím, že s nimi přeruší vztahy.
Pak tu máme matky – bojovnice za lepší známky. V lepším případě jsou to jen rozhořčené telefonáty typu „jak to, že jste mu/jí nedala na vysvědčení jedničku, když - má průměr 1,6 - mu ji dali všichni ostatní, - je přece mimořádně nadaný/á“, - si ji zaslouží, kdybyste viděla, jak doma pracuje“. V tom horším případě matky jednají. Při sebemenším problému pospíchají do pedagogicko-psychologické poradny a tam se vždycky něco najde. A pak mají maminky vysněný papír a můžou vyžadovat úlevy nejrůznějších druhů – menší rozsah práce, pomalejší tempo, snížení nároků při hodnocení… K čemu to vede? Žáci „s papíry z poradny“ dobře vycítí, že mají oproti ostatním výhodu („já nezlobím schválně, já mám ADHD“, „já prostě čárky a háčky zapomínám, v poradně mi řekli, že se s tím nedá nic dělat“) a mohou toho zneužívat. Nezavrhuji individuální přístup k těm žákům, kteří to opravdu potřebují. Jsem ale přesvědčen, že některé maminky nedokáží rozpoznat, kdy svému potomkovi ještě pomáhají a kdy mu už škodí.
Kdosi kdysi řekl, že výjimka je cesta do pekel. Ze stovky mých žáků v minulém školním roce jich bylo čtyřicet s papírem z poradny – tedy s výjimkou. Navíc jsou to diagnózy velmi pestré a podpůrná opatření tudíž také. Zůstaňme u té, která mi vadí nejvíc – snížení nároků. Píše se písemná práce – pišme ji ve dvou verzích, jednou normální a druhou odlehčenou. Máme nějaký systém hodnocení – některé žáky známkujme mírněji. Budiž, žák, který by možná propadl, ví, že se nemusí snažit, a nakonec má na vysvědčení trojku. Ale co pak? Na střední škole nebo v učilišti po něm nebudou nic chtít? Odmaturuje s tím, že se naučil méně než ostatní? A pak v praktickém životě: nastoupí do práce a řekne „nezlobte, já mám papíry na to, že mám poruchu soustředění, já může dělat chyby“? Samozřejmě, že to tak nefunguje. Je jen škoda, že takhle daleko nevidí matky ochranářky. Ano, ušetří svého potomka stresu ze školního neúspěchu. Neuvědomují si ale, že přijde doba, kdy z dětí budou dospělí a maminka jim už cestičku umetat nebude – půjdou po ní sami, vybaveni do života úlevami a výjimkami. Myslíte, že s touto výbavou se jim bude dařit?
Vždycky se mezi rodiči objeví několik matek ochranářek. Nový školní rok nebude výjimkou. Nám kantorům zbývá jen si přát, aby jich bylo co nejméně.
