Článek
Lidi jsou špatní, souloží a kradou. Tuto „životní pravdu“ jsem upravil, protože v originále je nepublikovatelná; místo přídavného jména patří podstatné jméno začínající písmenem k, označující prodejnou ženu, místo prvního slovesa pak sloveso stejného významu, ale rovněž vulgární. Tvrzení jsem slýchával od Jirky G., ředitele chomutovského domu pionýrů, který v sedmdesátých letech pořádal puťáky po baltském pobřeží Německé demokratické republiky. Když jsme jako týnejdžři remcali, že se máme courat po nějakém městě místo toho, abychom si užívali moře a sluníčka, odpověděl: „Válet na pláži se můžeš každý den, na takový den zapomeneš, ale když si prohlídneš pěkné místo, to si zapamatuješ.“ K Baltu jezdím dodnes a na jeho slova si vzpomenu pokaždé, když míjíme šipku s odbočkou s nápisem Greifswald. Neztotožňuji se s Jirkovým negativním vnímáním lidstva, jakkoli ve mě pro svou expresivnost utkvělo přes půl století, ale ohledně zážitků z cestování, jemuž jsem díky němu propadl, musím říct: měl pravdu…
Doma jsem se setkával s několika typy rčení. Rozdělil bych je do několika kategorií. První byla ona životní moudra, již mě matka občas počastovala. Ta, jež jsem si zapamatoval, jsou nepopiratelné pravdy. Nahoru nepoletíš, dole tě najdou – praktické potvrzení Newtonova zákona o gravitaci. Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně – samozřejmě si jako snad každý z nás vzpomínám na svou první lásku, jak romantická byla naše první procházka podzimním lesem hromadami krásně barevného spadaného listí a jak mě bolelo, když mi dala kopačky. Dnes už vím, že toto tvrzení se nevztahuje jen na oblast vztahů, ale mluví o pomíjivosti všeho kolem nás. Měla pravdu…
Někdy šlo o přirovnání nebo sousloví, které člověk nezapomene, protože je slýchá i dnes, ale má je spojené s vlastními vzpomínkami. Třeba ty o rukou. Všeobecně známé „má obě ruce levé“, jsem slýchával v dětství na svou adresu, naštěstí zpravidla s kýženým dovětkem, „di vod toho, udělám to sama“. Když někomu šly ručičky dozadu, nejprve jsem si to představoval nemoc – ruce zkroucené za tělo a dlaně vytrčené jako ploutve. Moje matka měla zřejmě na pracovitost vysoké nároky, sama v podstatě nic jiného než práci neznala, takže s tímto rčením nešetřila – lemplů podle ní bylo kolem dost a dost. A co mě ještě utkvělo, bylo její hodnocení budovatelských filmů či seriálů: to zas byl film, že z toho člověka bolej´ ruce.
Některé věty nelze označit za životní moudra, ale měly rovněž své kouzlo. Táta jimi moc nehýřil, ale něco přece jen v paměti uvízlo - „ty mene neserdy“ není nic neslušného, jak by člověka napadlo, ale v jeho rodném Zakarpatí to znamenalo „ty mě nezlob.“ Zato mamka si jich z Podorlicka přinesla slušnou řádku, vesměs, jak jsme říkali jako děti, sprostých (mimochodem všimli jste si, že ve slovech, která jsou označovaná jako jadrná, většinou nechybí hláska r?). „Máš se k tomu jak lačnej k s.aní“ – když se mi do něčeho nechtělo. „Tobě to jde jako když se.e a maluje“ – když mi práce nešla od ruky, což bylo dost často (viz obě ruce levé). „Nas.at na ruce, co to rozdávaly“ – reakce na špatné karty při rodinných žolících. „Jdi se vy…. na Macháčkův palouk“ – když jsem potřeboval na záchod a ten byl obsazený. Myslel jsem si, že tam, odkud pocházela, byl nějaký Macháček, který měl louky. Ona mi to nikdy nevysvětlila a když jsem to nedávno zkusil s AI, ta mi nabídla tři vysvětlení, vzájemně si odporující. Možná nějací Macháčkovi vědí, jak to s tím paloukem je - já ne…A pak tu byla výhružka, třeba když naši přišli ze třídní schůzky a páčili ze mě, co jsme to zase provedli: mluv nebo s.r písmena! Jo, mamka byla prostá žena z lidu, jinak samozřejmě velmi slušná.
Teď už jsem senior – to zní přece jen trochu líp než teď už jsem starý. Stále častěji mi vytane na mysli další z matčiných životních pravd: nic nemusíš, jen umřít musíš. Je fakt, že toho musím (a taky můžu) čím dál míň, ale tato univerzální pravda mi s přibývajícími roky začíná připadat jako příliš konkrétní upozornění na lidskou, a tedy i mou, pomíjivost.
Ale svět jde dál, i na stará kolena se lze dozvědět i nějakou novou životní pravdu. Když jsem byl nedávno s pětiletým vnoučkem v bazénu, najednou začal potřebovat čůrat. Doprovodil jsem ho na záchod o on povídá: Dědo, vyčůrej se taky!“ „Já ale nepotřebuju.“ „Tatínek říká: vždycky tam něco je.“ Tak jsem to zkusil. A jak jistě každý čtenář mužského pohlaví potvrdí: měl pravdu…
A tahle pravda by se dala s trochou nadsázky vztáhnout na celý lidský život: vždycky tam něco je…
