Článek
Téma černochů hrajících bělochy se periodicky opakuje. Před pěti lety vyvolala pohoršení série o Anně Boleynové, jedné z manželek anglického krále Jindřicha VIII. Anglickou královnu z 16. století hrála černoška, což samozřejmě neodpovídá historické realitě. 1) Odpůrci argumentují historickou nepřesností, zastánci uměleckou svobodou.
Do sporu dále zasahují antirasistické přístupy. Filmy mají mít podle toho nějaké poměrné zastoupení bělochů a černochů, to v rámci rovnoprávnosti. U filmů z dnešní doby to dává význam, u filmů historických to hapruje. Podobně to hapruje u obsazení Pána prstenů, který čerpá ze severské mytologie. 2) Dále to koliduje s jiným antirasistickým přístupem, který naopak zakazuje bělochům hrát postavy černošské, což je případ anglického muzikálu Dreamgirls z letošního roku. 3)
Podobné dilema se řešilo v sériích o Vinnetouovi, kde Indiány hráli Evropané. Nejnovější knihu o Vinnetouovi vydavatel kvůli kontroverzím radši stáhl. 4) Divadelní tvůrce Drew Hayden Taylor, jinak potomek indiánského kmene Odžibvejů, zase vítá jako ideální stav, když jeho hry režírují indiánští režiséři a hrají v nich Indiáni (pokud nejsou k dispozici, je smířlivý vůči tomu, aby v nich vystupovali i neindiánští umělci). 5)
To je celkově hodně zamotaná situace, kterou by bylo možné rozseknout jedním způsobem – natočit film o Vinnetouovi, kde roli náčelníka Apačů bude hrát černoch. Antirasisté ze všech směrů by si mohli vyříkat, co je a co není vhodné. Protože nechtít bělochy v indiánských rolích a chtít černochy v rolích bělošských, to není dlouhodobě udržitelné.
Historická hodnověrnost filmů je další přetřásané téma. A nemyslím jen historické rekvizity neodpovídající době (kritika někdy zachází až do hnidopišských komentářů, že v nějaké bitvě z druhé světové války má tank namontovanou hlaveň, který se začala vyrábět až půl roku poté).
Divák si od historického filmu většinou slibuje nějaké poučení o historii. Tvůrce filmu často rozvíjí vlastní motivy. Pokud existuje nespočet filmů o lásce a špatně se vymýšlí nový, přenese se příběh do minulosti. Sem patří i ten zmiňovaný Jindřich VIII. a jeho šest žen, to je vděčný motiv.
Pokud tvůrce rád rozvíjí svoji invenci, sahá daleko do minulosti, protože už nikdo nemůže vědět, jak to tehdy skutečně bylo. Petr Jákl takto koncipoval film o Janu Žižkovi. Vynechal jeho husitské období a vymyslel příběh z doby, kdy se Žižka učil válečnému řemeslu ve vojenských družinách. Nic proti, ale dochází k tomu, že divácká poptávka a filmová nabídka se začnou míjet.
Metoda empatie
Historické bádání jde jinou cestou, to se snaží objevit co nejvíce informací nebo myšlenek, historii „rekonstruovat“, tedy nalézt obraz, které neodporuje pramenům a vnitřně drží pospolu. To s vědomím, že obraz se historické realitě pořád jen přibližuje, že celá realita se s jistotou znovuobjevit nedá.
Historik Dušan Třeštík tvrdil, že historik se před ponoření do pramenů má oprostit od aktuální mentality nebo postojů. Pak se teprve snažit porozumět době a lidem, které studuje, a pak poznatky sdělit dnešním lidem zase dnešním jazykem. Šel třeba tak daleko, že přepisoval Kosmovu kroniku v originálním jazyce latiny, aby pochopil, co a jak Kosmas asi myslel.
Metody historických filmů to moc nerespektují a autoři často vkládají své postoje do dob minulých. Kacíř tak může kázat o svobodě vyznání, žena o rovnosti práv apod. Nejde o to pochopit dobu, ale promítnutí vlastních postojů do té doby. Starší film o Janu Žižkovi režiséra Otakara Vávry tak činí z husitů rané komunisty, čímž ale hovoří více o době svého vzniku, než o reálné historii. 6) Obsazování černošských herců do rolí bělochů je také promítnutím politického postoje, ne snahou o historičnost. S tím rozdílem, že zatímco Vávrův Žižka se historicky tváří, černošští herci v bílých rolích snahu o historičnost vzdali.
K duševním složkám
Na problém černochů v historických filmech ale nedá odpověď žádná historiografická metoda. Jistou odpověď ale umí dát jedna metoda řekněme psychologická. Lidská duše se skládá ze tří základních částí, z citu, rozumu a vůle. Každá tato složka směřuje v ideálním případě ke svému přirozenému cíli – cit ke kráse, rozum ke pravdě a vůle k dobru. Pokud se cíle prohodí, nastává nesoulad. Pokud se rozumem hodnotí takové fenomény, jako proč se Čechům líbí Divadlo Járy Cimrmana nebo skupina Kabát, tak vysvětlení pořád uniká. Rozum nedokáže uchopit věc citu. Z druhé strany při popisu rovnice atomového štěpení nestačí říct, že ta rovnice je krásná (i když jsou lidé, kterým se skutečně líbí). Rovnice se musí vysvětlit rozumově.
Lidská vůle znamená prosté chtění nebo potřebu něco změnit. Vůle se prosazuje v politice, kde politik sepíše svoje vize do programu. Volič pak rozumem přemítá, koho bude volit. Protože se ale projevuje ještě stránka citová, tak volič se rozhoduje i podle toho, jaký politik ho rozněžní fotkou s nějakým roztomilým zvířátkem. Po volbách se ale může volič dost divit, protože zamíchal cit tam, kam nepatří.
Konkrétní příklad záměny rozumu a vůle mi připadl ohledně obnovy pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí. Jeden oslavný komentář to hodnotil jako vítězství pravdy. Daleko přesněji se to dá charakterizovat jako vítězství projevu vůle, která návrat pomníku prosadila.
Prosazování černošských herců do rolí bělochů je také aktem vůle. Je to vůle, která chce směřovat k dobru v podobě rasové rovnosti nebo rasové harmonii. Tato vůle se nemíchá s citem nebo rozumem, ale rozum hledající pravdu se rozhodla ignorovat a výsledný obraz je nepravdivý na první pohled. Výsledek vede ke zmatenému mottu, že láska a lež musí zvítězit pravdou a nenávistí (v tomto případě rasovou). Jakkoli vznešený cíl není dost dobře dosažitelný za použití nízkých metod (v tomto případě vědomé nepravdy). I když se výsledku povede dosáhnut, ta nízkost v něm zůstane zakomponovaná.
Poznámky:
2) https://www.novinky.cz/clanek/kultura-tv-streaming-pan-prstenu-na-dvou-frontach-v-serialu-se-objevi-celeborn-film-celi-kritice-za-moc-bile-obsazeni-40589527
