Článek
Šlechta je na jedné straně nositelkou určité vznešenosti, romantiky, statečnosti a rytířství, na druhé straně si šlechta vyhloubila propast k běžnému lidu, který si to pamatuje. Šlechtic vnímal označení za běžného člověka (např. chlapa) jako urážku, bohatství šlechty vznikalo z práce poddaných. Šlechta měla v dějinách nějakou roli (nechci říkat poslání nebo historickou úlohu, prostě roli), která je takto dvojaká a zaslouží si bližší rozbor.
Šlechta žije z nižších vrstev
Šlechta měla předobraz v elitách kmenové společnosti. To elitářství mohlo být původně prachobyčejně vojenské, náplní rané elity byl boj, profitovala alespoň částečně z kořisti. Elita ale svoje materiální bohatství dokázala přetavit do bohatství uměleckého, protože takový zlatý šperk vykládaný drahými kameny nebo jemně vypracovaný velkomoravský gombík byl elitářským, statusovým znamením. Časem se umění přelilo do architektury, vrcholilo to stavbou zámků.
Šlechta zaměstnávala vrcholné umělce, popř. od nich kupovala artefakty, které si nikdo jiný nemohl dovolit. Šlechta sama se věnovala věcem, které nesouvisely přímo s obživou nebo materiálnem – vojenství, cestování, chovem koní, tanci apod. Sama se stávala hlavní nositelkou vyšší kultury.
Materiální bohatství pozdější šlechty nepocházelo primárně z vojenské expanze, nýbrž z vlastních zdrojů, tedy z vlastních statků a vlastních poddaných. Je tu na první pohled patrná disproporce, kde elita tvoří vyšší kulturu na úkor nižších vrstev, kterým bere prostředky, ze kterých by mohly pozvednout kulturu vlastní. Obrazně se to dá podat tak, že pokud se člověk chce odrazit výš, tak při odrazu zatlačí své okolí trochu více k zemi. Existuje k tomu konkrétní obraz - když se skáče v tělocviku přes kozu, tak se člověk odrazí od desky, kterou zatlačí na chvíli k zemi, aby ho vymrštila výš. Člověk sám udělá velký výskok, ale okolí zatlačí trochu níže.
Středověká společnost si uvědomovala, jak to chodí. Francouzský historik Marc Bloch píše: „Ramon Lull rozhodně nebude mít pocit, že snad urazil křesťanské cítění, když prohlásil za mravné, že rytíř „čerpá svůj blahobyt“ z věcí, jež mu přináší „dřina a lopota“ jeho lidu.“ Přes všechny reformní snahy museli z práce nižších vrstev žít i mniši a kněží, kteří by jinak neměli dost prostoru pro svoje aktivity duchovní. 1)
Tento princip nevýhodný pro nižší vrstvy byl změkčován idejemi, že vyšší vrstvy jsou tu pro ně. Anglický teolog Jan ze Salisbury pravil v 12. století: „„Do třetí vrstvy patří sedláci, řemeslníci a obchodníci …; první dvě vrstvy jsou zde kvůli nim a mají pečovat o jejich pozemské i věčné blaho.“ 2)
Církev se svou pokorou jde ještě dále. Pokud Kristus myl nohy svým učedníkům, tak francouzský král Robert Zbožný „shromáždiv více než sto šedesát žebráků, myl jim nohy dle příkladu Spasitelova“. 3) To dodnes opakuje papež, když myje žebrákům nohy na Velikonoce.
---
Popisovaný princip individuálního vzepětí na úkor masy lze vidět i dnes. Tak bývalý ředitel TV NOVA Vladimír Železný si provozem komerční televize vydělal slušné peníze, které použil mj. na nákup sbírky obrazů. Těmito nákupy podpořil vyšší kulturu, protože jen člověk dostatečně bohatý může koupit ty nejcennější obrazy, popř. podpořit jejich malíře. Jenže Železný peníze na nákupy dostal díky provozu televize, která zásobovala diváky telenovelami a nejhoršími nekulturními splašky a kulturně je držela nízko, resp. je srážela.
Jinde komentář Miloše Čermáka popisuje, jak americká elita včetně správců internetových sítí dává svoje děti mj. do drahých waldorfských škol, kde jsou mobily a tablety do 8. třídy zakázány. Technika totiž podle waldorfské pedagogiky člověku dokáže škodit a dětem ještě více. A aby byly peníze na školné do takové prospěšné, ale drahé školy, tak rodiče přes v práci vymýšlejí, jak zaujmout jiné děti, aby trávily na mobilech a počítačích co nejvíce času, protože to provozovatelům sociálních sítí přináší zisk. 4) Zdravý duševní vývoj několika dětí je vykoupen duševním úpadkem dětí jiných.
Šlechtický dvůr a z-dvořilost
Šlechta použila nabyté bohatství ke kulturnímu rozvoji, který většinou zůstával uzavřen ve šlechtické vrstvě. Šlechta ale svou kulturou vytvářela vzory, které nižší vrstvy napodobovaly. Zbohatlí lidé napodobovali šlechtický životní styl, ovšem zbohatlíkům dost často scházela rafinovanost a zbylo jen snobství a nevkusné ukazování bohatství.
Další šlechtické kulturní výdobytky našly cestu do všech vrstev, aniž bychom si to už běžně uvědomovali. Začněme možná podivnou otázkou – co znamená slovo dvůr? V raném středověku to bylo prostranství před velmožským domem nebo palácem, kde se shromažďovala velmožova družina; pokud bylo to místo zastřešené, nazývalo se dvorana. Šlechtický dvůr se časem rozrůstal a přemístil do luxusních paláců. Na vsích zůstal dvůr označením pro prostor před domem. Z toho je hezky vidět, že královský dvůr Ludvíka XIV. ve Versailles a vesnický dvorek, kde babička sype zrní slepicím, mají stejný původ…
Šlechta dokázala význam slova dvora posunout, dát mu jinou formu a navrch k tomu jinou náplň. Totiž chování, které pochází ze dvora, je z-dvořilé. Slovo zdvořilost je odvozeno od dvora i v dalších jazycích, v němčině to je die Höfflichkeit a der Hof, z francouzského le court (moderně le cour) pochází anglické courtesy a také slovo kurtoazie. 5) To je známé z literatury ze sousloví kurtoazní lyrika, kde je v centru zájmu urozená žena. Zdvořilé chování se vůbec týká nejvíce žen – zatímco ve společnosti, kde platí právo silnějšího, má žena podřízené až bezprávné postavení, tak ve zdvořilé společnosti muž jakožto silnější partner užívá síly k ochraně ženy. Zdvořilý muž pustí ženu do dveří, zatímco islámská kultura nepolíbená kurtoazií nechá ženu chodit metr za mužem.
Zdvořilost se původně týkala pouze dvora a žen pouze urozených, Bloch tvrdí, že „zdvořilost byla zásadně třídní záležitostí“. 6) Také první známý trubadúr je přímo vévoda, a sice Vilém IX. Akvitánský. Zdvořilost se prolínala se středověkou feudální kulturou, kde leník sliboval svému pánovi věrnost a kurtoazní trubadúr podobnými slovy sliboval věrnost ženě. Ono je dost dobře možné, že dnešní pokleknutí před ženou, kdy ji muž žádá o ruku, pochází z lenního zvyku, kde leník při uzavírání lenního svazku pokleká před pánem a dává svoje dlaně do jeho dlaní.
Zdvořilost přes její počáteční omezenou působnost převzaly nižší vrstvy. Pustit ženu do dveří, to je v Evropě obecný bonton. Naopak útoky na ženy – političky, novinářky i jiné – kde je sprostě uráženo právě jejich ženství, to je projev té původní hrubé přírodní kultury, kde muž nad ženou dominuje prostřednictvím fyzické síly. Ale popsaná zdvořilost je příkladem toho, jak šlechta jakožto nositelka vyšší kultury posouvá dál a výš i kulturu celospolečenskou.
Šlechta ustupuje lidu
Šlechta žila z práce nižších vrstev, kterým tím nedovolila moc velký rozvoj. Rozvoj kulturní (i umělecký nebo vzdělanostní) a správu státu na sebe vzala právě šlechta a plody tohoto rozvoje pak přebrala celá společnost. Šlechta posouvala celospolečenský vývoj a já to uznávám, respektuji, cením si toho.
Nastává přirozeně otázka, dokdy je nutná ta disproporce, kde elita rozvíjí kulturu na úkor vrstev nižších. Zvrat by měl přijít tehdy, kdy nižší vrstvy dokáží elitu zastoupit. V případě vysokého umění by asi nešlo ve středověku čekat, že běžný rolník zaplatí zlatníkovi za šperk. Ale v moderní době už to lze, běžná rodina si může dovolit nějaký šperk koupit a podnikatelé mají už více peněz než šlechtici.
A totéž se dá vztáhnout na vládu. Řídit středověký stát dokázala elita, řídit moderní stát dokáže společnost, která ze svého středu vygeneruje schopné politiky a úředníky. Ten obrat v českých zemích přišel za revolučního roku 1848. To nebyla jen revoluce národní, nýbrž pro-demokratická. Na celostátní úrovni probíhal boj o ústavu a o to, jestli ji sepíše volený sněm, nebo nevolený panovník. Na lokální úrovni pak došlo k nahrazení šlechtické správy správou státní. Jinými slovy právní a jiné záležitosti poddaného už neřešil šlechtic, nýbrž tyto věci občana řešil státní úředník. Úředník byl vítězem roku 1848 a přes všechnu pravicovou rétoriku mešťanských nebo občanských stran o potřebě zeštíhlit stát a omezit počet úředníků – úředník je v principu základním prvkem demokratického státu. Poddaný spadá pod šlechtice, občan pod úředníka.
Rok 1848 považuji mimochodem za zlom i pro historické bádání. Do té doby lze studovat historii stejně jako pro středověk – kde vládla jaká šlechta, s kým se kdo oženil, kde koupil jaký majetek, jaké rody protěžoval panovník atd. Od r. 1848 se místo mocenského boje šlechtických klik dá studovat souboj politických proudů a nakonec politických stran.
Do státní správy a dalších společenských pozic mají přístup běžní lidé, ne jen stavovsky omezený okruh šlechty. Takovým symbolem jsou vysokoškolské tituly, které nahradily tituly šlechtické. Čím vyšší tituly, tím lepší má jejich držitel přístup ke státním a společenským funkcím. Ovšem vysokoškolských titulů může dosáhnout relativně každý, kdo má pro studium nějaké schopnosti. Když běžný lid našel schopnost vést společnost sám, demokraticky, šlechta pozbyla své historické role. 7) Byl k tomu potřeba čas. Asi jako malému dítěti nelze svěřit auto, maximálně koloběžku, tak běžnému poddanému nešlo svěřit vedení státu. Ale potomkovi v osmnácti letech auto svěřit lze, stejně jako správu státu poddaným, kteří dospěli do stadia občanské společnosti. A nabízet dospělému potomkovi k narozeninám koloběžku a dospělému občanovi vládu bez jeho spoluúčasti, to by bylo nedůstojné. S nástupem občanské společnosti čas šlechty vypršel.
Poznámky:
1) Marc Bloch: Feudální společnost. Argo, Praha 2010, s. 328,355.
3) Georges Duby: Dějiny Francie, Karolinum, Praha 2003, s. 164
5) Jan Sokol: Etika, život, instituce. Praha, Vyšehrad 2014, s. 66; Bloch, s. 315.
6) Bloch, s. 316.
7) Nebo si našla roli jinou, i v demokratickém státu se šlechta zabývá diplomacií. Šlechta má vzdělání, zná jazyky, zná společenské chování, její rodové větve jsou rozprostřeny po více státech. To se hodí i ve válkách, kde si státy vypovědí diplomaty, ale potřebují dál komunikovat. A šlechtický rod, který bojuje na obou stranách války, je pro tuto komunikaci ideální.
