Článek
Kariéra maršála Radeckého je úzce spjata s bojem proti revolučním silám roku 1848. To byl revoluční rok, který zasáhl valnou část Evropy a nesl různé požadavky. Vnitrostátní požadavky směřovaly obecně k demokratizaci, typicky k vyhlášení ústavy. Vnější požadavky směřovaly nejvíce k osamostatnění nějakého národa, v mírnější formě k federalizaci státu, kde i menší národy získají více práv. Revolucionáři skončili poražení, i když takový výbuch přivedl monarchie k přijetí nějakých ústupků.
Revoluce byla vojensky poražena v celé habsburské monarchii a důstojníci si na své šavle nechávali rýt písmena WIR. To mělo dvojí význam, jednak to je v němčině MY, jednak jsou to počáteční jména tří kontrarevolučních generálů – Windischgrätz, Jelačič (něm. Ielatschitch) a Radecký. Windischgrätz porazil revoluční hnutí v Praze, když rozmístil děla na letenskou pláň a ostřeloval město pod sebou, dokud se Pražané nevzdali. Jelačič byl chorvatský bán, který porazil revoluční hnutí Maďarů. A Radecký vítězil v severní Itálii, která náležela Rakousku, ale chtěla sjednocení pod italskou královskou dynastií se sídlem v Sardinii.
Druhý význam slova WIR odkazuje na v podstatě středověkou titulaci, kterou používal nový rakouský císař František Josef I. Středověký král používal v listinách tzv. plural majestaticus, tedy mluvil o sobě v množném čísle následovaném dovětkem „My, král XY z Boží milosti“. Moc takového krále má původ od Boha a nelze ji zpochybnit. V pozemských podmínkách se otázka původu moci řešila dále, král mohl trůn nabýt prostým dědictvím, nebo volbou. Bůh měl být opět přítomen, buď panovníka vyvolil v osobě dědice, nebo působil na volitele (jako má být při volbě papeže u kardinálů přítomen Duch svatý). Pokud král trůn zdědil, měl legitimitu sám o sobě, pokud byl zvolen, pocházela moc z volitelů. Mimo symbolického významu to mělo ještě jeden velmi praktický výraz, volený panovník musel svým volitelům něco slíbit, aby zvolili zrovna jeho. A zatímco rok 1848 přinášel demokratické tendence, tak František Josef I. svou titulací dával najevo, že jeho moc nepochází z lidu, jak by chtěli demokraté, nýbrž od Boha, a je nezpochybnitelná, potažmo nedělitelná.
Rázný zásah provedl František Josef do moci ústavodárné. V monarchii zasedl ústavodárný sněm, který byl z Vídně přeložen do bezpečnější Kroměříže. František Josef ho nechal r. 1849 rozpustit a vyhlásil vlastní ústavu. Ta nesla název oktrojovaná, tedy nařízená. Opět tu je vidět princip původu moci, ústava vyhlášená z vůle zástupců lidu je jiná než ústava daná panovníkem. V praxi si panovník nechá v ústavě pro sebe výhodnější podmínky. A opět je tu vidět dřívější princip, už spíše raně novověký, kde základní zákon vyhlašuje nikdo jiný než panovník. Základní zákon se nenazýval ústava, nýbrž Zřízení zemské. (První zřízení zemské vyhlásil v českých zemích za spolupráce šlechty r. 1500 Vladislav Jagellonský, Obnovené zřízení zemské vyhlásil r. 1627 Ferdinand II. a znělo jako trest za stavovské povstání poražené na Bílé hoře. Ferdinand mj. zakázal volbu nového krále a český trůn automaticky dědili Habsburkové.)
Léta 1848-1849 přinesla habsburské monarchii i přes porážku revoluce nějakou demokratizaci. A procesy demokratizační a opačné byly odvislé na vnějších podmínkách, a sice na vítězných nebo prohraných válkách. Když Radecký vyhrál válku v Itálii, nastoupil František Josef I. proti ústavodárnému sněmu a následovala éra Bachova neoabsolutismu.
Neabsolutismus skončil po porážce Rakouska v další italské válce, kdy monarchie padla r. 1859 v bitvách u Magenty a u Solferina. Otřes monarchie vedl císaře mj. k vyhlášení Říjnového diplomu v říjnu 1860. Císař v diplomu slíbil skončit s absolutismem a tzv. Únorová ústava z r. 1861 zřídila Říšskou radu, což byl dnešními slovy parlament. (Císař ale odkazoval opět na starší dobu, kdy král měl kolem sebe radu složenou vysokých šlechticů, které sám jmenoval a jejichž rady vyslechl, ale řídit se jimi nemusel. Tyto rady se s v některých státech časem přeformovaly v horní komoru parlamentu, tedy v senát. Také v Rakousku tak císař vedle říšské rady o 343 poslancích jmenoval ještě sám o sobě 100 členů Panské sněmovny.) Do říšské rady byli poslanci voleni, přičemž volební právo bylo omezeno na majetné a rada se od r. 1873 skládala z tzv. kurií. Vyšší společenské vrstvy tak volily a byly voleny do vyšších kurií, které měly větší počet poslanců, než kolik činil podíl této vrstvy v rámci společnosti.
Roku 1866 proběhla válka Prusko-rakouská. Na straně Prusů vystoupili mj. Italové, kteří díky ní připojili zbylá severoitalská území. Rakousko válku prohrálo a na vnitropolitické scéně to mělo dva zásadní dopady. Otřesená moc se snažila udržet ve státě Maďary, takže jim nabídla federaci a od r. 1867 se habsburský stát nazývá Rakousko-Uhersko. V prosinci r. 1867 byla dále přijatá Prosincová ústava, což byla nejliberálnější ústava habsburské monarchie za celou dobu její existence. Češi se práce na ní neúčastnili, protože politický život bojkotovali; bylo na protest proti tomu, že Maďaři dostali stejná práva s Rakušany a oni ne. Prosincová ústava ale tvořila praktickou část budoucí první ústavy Československa; zatímco preambule apod. vycházely z ústavy francouzské nebo americké, tak samotná náplň vycházela z té ústavy Prosincové.
První světová válka vedla k rozpadu Rakouska-Uherska a císař Karel I. se snažil zabránit rozpadu soustátí vyhlášením federace. Bylo už pozdě, národy byly na cestě k plné samostatnosti, ale zase to ukazuje na princip, že prohrávaná válka vede k uvolnění poměrů.
Tento princip potvrzuje i příklad z Ruska. Rusko r. 1904 vytáhlo proti Japonsku a skončilo porážkou. Důsledky byly mj. vzpoura na křižníku Potěmkin, Krvavá neděle v lednu 1905 v Petrohradu a pokusy o revoluci. Car pro utlumení odporu slíbil r. 1905 všeobecné hlasovací právo. A protože v Rakousku už probíhaly snahy o toto právo a nyní jej přijal i takový konzervativní stát jako carské Rusko, staly se ruské události impulsem k zavedení všeobecného hlasovacího práva i v českých zemích k r. 1907.
Na habsburský stát se dá nazírat různě, nebyl to určitě jen žalář národů a doba temna. Soustátí mohlo teoreticky přežít, pokud by se dokázalo reformovat od centralizace směrem k federalizaci a demokratizaci. Generálové jako Radecký se ovšem stavěli proti těmto tendencím a objektivní dopady jejich vojenských vítězství působily proti demokratizaci (a naopak). Dlužno připomenout Radeckého vojenské počátky od r. 1794, kdy bojoval přímo proti vojskům revoluční Francouzské republiky.
Monarchisté vítají obnovu pomníku velkolepými slovy (maršál byl člověk známý, čestný, je to vítězství zdravého rozumu, u jiného obhájce je obnova pomníku vítězstvím Pravdy). Monarchista umí obdivovat, umí sloužit, umí napodobovat (maršála nám představují jak vzor). Občanská společnost ale není o nápodobě a poslušnosti, ta je o vlastní iniciativě. Hledání ideálního vládce vede akorát ke spoléhání, že ten a ten nový politik to už myslí s tou poctivostí a nezkorumpovaností fakt vážně.
Maršál Radecký patří do českých dějin, ale jeho pomník patří na nějaký zámek, ne do centra metropole demokratického státu. Nota bene na náměstí, kde se nachází palác Smiřických - v něm se v květnu 1618 naplánovala třetí pražská defenestrace vedoucí ke stavovskému povstání a pokusu o sesazení Habsburků z českého trůnu a dnes patří do komplexu Poslanecké sněmovny.
Literatura:
Otto Urban: Česká společnost 1948-1918. Svoboda, Praha 1982.
https://www.e-stredovek.cz/post/z-bozi-milosti-kral/
