Zrušení šlechtických výsad za první republiky byla loupež za bílého dne

Jeden z nejsledovanějších dokumentů ČT v poslední době se jmenuje: Modrá krev. Jakási reminiscence šlechtického života a uvažování je zde s námi nepochybně stále. Vím, o čem mluvím, jako jeden z potomků šlechtického rodu Révay, který byl úzce spojen právě s Františkem Josefem I. , je to pro mě velmi osobní téma.

Pro většinu lidí dneška je šlechta již jen určitý relikt. Přežitek. Ale dříve měla určitý více než symbolický význam. Ušlechtilost a čest jsou kulturní hodnoty, které by měly převažovat v jakékoliv společnosti, bez ohledu na její složení. Šlechtic, nešlechtic.

Češi jsou známí svým humorem neřkuli ironií či slovními paradoxy. Jsou na své znevažování vážných věcí života hrdí a bohužel i na obracení dobrého ve špatné a naopak. Říká se, že ironizace je zbraní slabých, a očividně zde je takové pole, které nemá dost intenzity na to, aby vydrželo ty silné - což svého času byla šlechta. Ta byla rekrutovaná z lidí, kteří měli odvahu položit za svého panovníka či ideály vlastní život. To jistě není málo.

Bohužel i takoví myslitelé a intelektuálové jako byl český Gándhí Petr Chelčický se dali svést davem a k úvahám víceméně nečestným. Tak třeba Petr Chelčický byl jedním z prvních, kteří popírali takzvanou středověkou teorii společenského rovnováhy - trojího lidu. A neustále útočil na šlechtické rody, nikoliv pro jejich pomyslnou neužitečnost jako celku, ale proto, aby se zavděčil okolním prostým lidem.

Tehdy se chtěl vetřít do přízně bohatým sedlákům a ulehčit si od pomluv prostých lidí, kteří pracovali na jeho statcích. Těm lidem, kteří jsou dnes hrdí na to, že jsou ti „obyčejní“, ale tajně sní o tom žít život na vysoké noze. Což, jak potvrzuje ekonom Tomáš Sedláček ve své knize Ekonomie dobra a zla, znamená, že současní lidé si žijí jako někdejší králové a královny, obklopeni tolika vymoženostmi až hrůza. Až na to, a to už Tomáš nedodává, že jim nezbývá nic z těch královských cností, které dělají panovníka tím, který je schopen svým poddaným, v tomto případě svému okolí, být užitečný.

Tím se dostáváme k jedné z největších černých kaněk v české historii.

Pozdější první prezident novodobého českého státu Tomáš Masaryk po celý svůj život šlechtě záviděl, zvláště panovnickému rodu Habsburků. Jistou intelektuální výbavu totiž měl, ale chyběla mu přeci jakási rodová noblesa. Ta se koupit nedá. A tak zřejmě nejen z jeho žárlivosti a zášti se za jeho účasti tvořily zákony první republiky, které dehonestovaly de jure všechny dosavadní zásluhy šlechtických rodů.

Podívejme se, jaké mentální úvahy kolovaly v tehdejším českém intelektovém prostředí. Dobový autor Josef Holeček v knize Česká šlechta z roku 1918 uvádí:

Stavovské privileje i stavovské předsudky, kterých česká šlechta nemá síly vzdáti se, přivedou ji k úplné bezvýznamnosti, protože prvé patří do šeré minulosti a druhé jsou pošetilost lidí omezených. Za dní našich šlechta, chce-li býti ne-li vůdcem, tož aspoň platným činitelem v národě, musí vystoupiti se svých skalných hradů neoděna v nemotorné brnění, neozbrojena  těžkopádným mečem, nýbrž opatřena těmi zbraněmi ducha a školy, které každému do ruky vtiskuje nová doba.

To už připomíná předehru ke komunismu. A opravdu Tomáš Masaryk komunisty tiše toleroval, a chtěl i založit dělnickou univerzitu. Potřeboval komunismus jako zbraň proti šlechtickému živlu. Pan Holeček zde jen vyjádřil všeobecné mínění tehdejších intelektuálů bez šlechtické výbavy a hlavně střední třídy, která se cpala svým tehdejším podnikatelským „barokem“ a necvičeným vkusem na místo někdejší šlechty.

Jak to vypadalo v reálném provedení? V podstatě podobně jako za komunistického řádění. První republika s tímto začala a komunisté její dílo zkázy dokončili.

Na základě Zákona č. 61/1918 Sb. z prosince 1918  byly oficiálně zrušeny šlechtické tituly, řády a práva s nimi spojená. Používání titulů jako hrabě nebo kníže bylo zakázáno pod pokutou. Šlechtici se tak stali občany druhé kategorie bez nároku na jejich historická privilegia. Vytrženi ze svých kořenů se někteří z nich později stali a jsou jimi i dnes - pouhými správci nemovitostí, aby tak lépe zapadli mezi českým koloritem.

Čím tehdy byli bohatší, tím více ztráceli. Protože pozemková reforma z roku 1919 a navazující zákony umožnily státu vyvlastnit velkostatky a zemědělskou půdu nad 150 hektarů. Šlechtické rody tak jako mávnutím kouzelného proutku přišly o miliony hektarů pozemků, lesů a hospodářských budov. Jejich majetek byl následně rozdělen mezi drobné rolníky, legie a obce. A také hospodářská družstva, které vznikala již před komunistickou érou rovněž z majetku šlechty!

Další fází byl v roce 1924 zrušený institut takzvaného fideikomisu - nedělitelnosti rodových majetků a to pochopitelně vedlo k rozebrání a demontáži řady historických velkostatků.

Vše bez náhrady.

Možná si řeknete, ale přeci šlechta vykořisťovala prostý lid. Je pravda, že ten, kdo tehdy nebyl intelektuálně na výši, neměl tolik šancí jako dnes. Nemohl si podat grant EU či vystudovat nějakou soukromou vysokou školu jen proto, že si to může zaplatit, ale nevlastní na titul intelektuální nadání.

Zatímco mi povězte, za kým má dnes jít třeba talentovaný umělec. Pokud se nechce vtírat školometským profesorům na vysokých školách či novodobé „šlechtě“ bez titulu - podnikatelům bez kulturního vkusu, kde najde vhodnou živnou půdou pro spolupráci? Může být odkázán na fondy EU, ale pokud je to opravdový bohém, není to přeci podnikatel. A tak se můžeme bavit donekonečna. Bludný kruh neexistující intelektuální elity je na světě.

Nicméně, ptejte se sami sebe. Chodíte snad obdivovat objekty či kulturní stopy, které po sobě zanechávají současní miliardáři? Myslíte ty skleněné kostky či sklady v polích bez ladu a skladu? Nebo naopak chodíte na hrady a zámky, za jejichž prohlídku jste dokonce ochotni i zaplatit, tak je to pro vás kulturně zajímavé! Co zbyde po dnešních českých a jiných milionářích a miliardářích? Kulturně jsou to často jen barbaři, nedisponují slušným vychováním ani šlechtickou či jinou formou cti. Spokojili se s výbavou jako je:  hokynářství a kšeftařství. Nic, za co by měli být obdivováni, a na jejich odkaz se po jejich smrti zpravidla rychle zapomíná.

Myslete na to, až budete v skrytu duše závidět šlechtickým rodům, které si dokázaly vybudovat jistou formu kulturní a mentální kontinuity, než jim do toho Češi za první republiky hodili spolu s Masarykem vidle.

Co z toho všeho vlastně vzešlo? Po Masarykově smrti nacismus a poté komunismus a s ním jeho teze o tom, jak je dělník králem a dělnice královnou.

Važte si proto lidí opravdu ušlechtilých, kteří mají noblesu, a za tímto účelem se nemusí honosit ani miliardami na kontě ani honosnými tituly. Důležité je pěstovat ocenění pro společenské hodnoty jako je čest a etické jednání.

Bez nich se totiž nikdy žádná společnost daleko nedostane. Pamatujte na to, jak dopadla první republika.

Petr Chelčický. Siet Viery. 1927. Zmatlík a Palička.

Josef Holeček. Česká šlechta. 1918; Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské.

První republika 1918–1938. Extra Publishing.

https://www.kniha1republika.cz/autori