Ještě k obnově pomníku maršála Radeckého

Radecký byl velkou postavou, dokázal velké věci, máme právo být na něj hrdi; pomník je skvostné umělecké dílo a vrátíme ho na místo, kde už jednou byl. Je to srozumitelné, odůvodněné, je to úderné. Úkolem historie je v takovém případě vytáhnout velkou osobnost a patřičně ji oslavit.

Je to dobrý příklad toho, jak se historie (nebo studium historie) prolíná s konzervativním myšlením. Konzervatismus se obrací do minulosti, kde nachází osvědčené vzory. Pokud vzory mizí, je možné je při vhodných podmínkách obnovit. Může se obnovit pomník Radeckého; část konzervativců by rovnou obnovila monarchii, ta tu fungovala staletí a vykazuje znaky větší stability než rozhádané politické strany. 1) Starší generace hledí k dobám, kdy děti nekoukaly do mobilů, čas trávily na vzduchu a domů chodily s odřenými koleny. Prostě konzervatismus obrací pohled do minulosti a studium historie je jeho logickým nástrojem. A z toho zpětně vyplývá, že studium historie je konzervatismem do nějaké míry ovlivněno.

Při studiu historie se navíc ukazuje, že starší společnosti vnímaly svou historii ještě intenzivněji než lidé dnešní. Fungoval silný kult předků, staré doby byly označovány jako zlatý věk. Pohanské společnosti provozovaly začátkem nového roku rituály, které opakovaly mýtus o založení světa. Smyslem bylo obnovit svět, jakoby ho vrátit zpět v čase na ideální začátek, kdy byl svět nový, nezatížený nepravostmi. 2)

Vnímání historie je patrné i z jazyka. Germánské jazyky mají několik vyjádření pro čas minulý, pro čas budoucí jeden či dva. Nejsymboličtější rozdíl v dnešním a minulém chápání historie je vidět na slově revoluce. Dnes je revoluce zlom, náhlá změna k něčemu novému. Zatímco evoluce je vývoj, revoluce je náhlá. Jenže je tu předpona re-, která znamená většinou „opět“. Jak rozebírá třeba historik Jaroslav Miller v knize o anglické revoluci, revoluce kdysi znamenala skutečně návrat zpět. Re-volvere znamená latinsky otáčet (v tomto případě běh dějin) a pochází z toho mj. slovo revolver, protože u něj se po výstřelu otáčí bubínek, aby dodal další náboj do komory. 3)

Tradiční metody historického bádání vycházejí z reprodukce písemných pramenů. Tak ruský kronikář Nestor sepsal ve 12. století kroniku vlády knížat Kyjevské Rusi a ruský historik Nikolaj Karamzin podle nich sepsal knihu ruských dějin. Jako monarchista tak učinil s patřičným zaujetím o výhodách knížecí moci. Vyprávění kronik se dá podbarvit vlastní interpretací a doladit dalšími prameny typu listin nebo archeologických nálezů. Snahou je objevit co nejvíce pramenů a zrekonstruovat co nejvěrnější obraz minulosti, nakolik to prameny dovolují. Tichým předpokladem je, že autor zopakuje to, co v pramenech už existuje. Praktickým výrazem pak je obnova toho, co už existovalo, v našem případě pomníku Radeckého co nejblíže jeho původního místa na připomínku slavné vojenské minulosti.

V případě Radeckého jsem použil jiný přístup, ze kterého výsledek v podstatě sám vyplynul. Když jsem načítal dějiny Rakouska od druhé poloviny 19. století až do jeho rozpadu, udeřila mě do očí souvislost mezi válkami a vnitřní politikou. V kostce – když Rakousko vítězilo, nastalo utužení domácích poměrů; když Rakousko prohrálo válku, nastalo vnitřní rozvolnění a liberalizace poměrů. Po potlačení revoluce z r. 1848 a pacifikaci Itálie Radeckým přišel Bachův neoabsolutismus. Itálii drželo Rakousko i nadále díky Radeckému: „Pokud byl tento kyprý stařec v uniformě naživu, náležela severní Itálie ještě nominálně rakouskému císaři. S jeho smrtí roku 1858 skončilo také navěky rakouské poslání v této části Evropy.“ 4) Po smrti Radeckého a brzkých porážkách rakouské armády v Itálii přišel i konec Bachova neoabsolutismu. V říjnu 1860 vydal císař Říjnový diplom, ve kterém mj. vyhlásil zřízení Říšské rady, v podstatě parlamentu.

Po prohrané válce Prusko-Rakouské r. 1866 přišla částečná federalizace, tedy přeměna Rakouska na Rakousko-Uhersko. Hned roku 1867 byla přijata Prosincová ústava, což byla nejliberálnější ústava v dějinách celé habsburské monarchie (a také obsahový základ pozdější první ústavy československé). Plnou federalizaci nabídl svým národům císař Karel I. na samém konci první světové války ve snaze zachránit monarchii před rozpadem. Už bylo pozdě, ale zase to ukazuje, jak prohraná válka vede centrální moc k vnitřním ústupkům.

Tento princip se navíc zdá platit obecně. Ruská říše podobně v případě vítězných válek utužovala vnitřní poměry, zatímco prohrané války vedly ke změnám. 5)

Tato metoda bádání je jiná. Nečeká, že by v pramenech bylo přímo napsáno, že prohraná válka vede k liberalizaci poměrů. Ona to tam musí nějak najít, a to se děje pomocí přemýšlení. Vydává se tím na více nejistou půdu, ale za vidinou zisku něčeho nového. 6) Oproti klasické metodě konzervativní ji s jistým odstupem lze popsat jako metodu liberální. Východiskem není přesná reprodukce pramenů, ale svoboda při hledání nových nápadů – nových myšlenek nebo nových možností, co lze ze známých pramenů ještě dalšího vyčíst.

Francis Fukuyama vydal r. 1989 dílo s názvem Konec dějin. Neznamená to, že už by se od té doby nic nemělo dít, ale pádem komunismu měly skončit ideje, které nějak oponovaly demokracii a kapitalismu. Vyznění je liberální v tom, že lidstvo už čeká jen budoucnost, ne stíny minulosti. Liberál se od minulosti dokáže osvobodit, nakolik to je možné.

Liberál má o to méně důvodů stavět pomníky. Když zemřel Václav Havel a lidé vyjadřovali lítost nad odchodem politické veličiny, tak tehdejší předseda Strany Zelených Ondřej Liška prohlásil, že nejlepší reakcí není oplakávání, ale rozvíjení Havlova odkazu. Mohl říct „odešla velká osobnost, pojďme vybrat peníze na stavbu pomníku“, ale neudělal to.

Ten Havlův odkaz spočívá mj. v důrazu na občanskou společnost. Je to takové mile úsměvné, že sem zapadá i praxe spolku pro obnovu Radeckého pomníku. Spolek má cíl, který považuje za prospěšný, vypracuje projekty, chodí za zastupiteli a dosáhne svého. Po stránce formální je to úplně typický projev občanské společnosti.

---

Pokud se historická metoda nezaměřuje na reprodukci minulosti a více na přemýšlení o ní, vykazuje nové výsledky i při pohledu na Radeckého a možné zachování habsburské monarchie. Převážná část diskuse o zachování monarchie se vede v protipólech monarchie versus československá republika. Radecký hraje roli přesvědčeného ochránce monarchie, tudíž je dnešními monarchisty obdivován, republikány zatracován. Jenže je možný i třetí pohled. Monarchie nemusela nutně zahynout, pokud by zavedla nutné reformy odpovídající moderní době. A politické reformy přicházely tehdy, když monarchie prohrála nějakou válku. Radecký války vyhrával, takže patřil k těm, kteří reformám bránili. Radecký – i přes obdiv dnešních monarchistů – patřil k lidem, kteří úpadek monarchie nepřímo přivodili.

Ohledně republikánských revolucí fungují opět dva protipóly, a sice klidná monarchie versus revoluční běsnění typu Francouzské revoluce. Zapomíná se v tom na Británii, která po pokusu/nepokusu o revoluci v 17. století zavedla soužití parlamentu s monarchií a nadto federované soužití více národů. Rakouská monarchie mohla klidně pokračovat tímto směrem.

Nebo ještě jinak. Britský historik Orlando Figes se věnuje ruské revoluci a rozlišuje chování ruské a německé monarchie vůči rostoucímu liberálnímu a sociálnímu hnutí v 19. století. Zatímco bismarckovské Německo zavedlo alespoň minimální sociální reformy a revoluční hnutí tím utlumilo, tak Rusko nesmělé pokusy o reformy zarazilo s tím, že se tím revolucionářům dává za pravdu. Proti sociálnímu hnutí se zasahovala vojenskou silou. Ruské bez sociálních reforem ale vytvořilo takové nesnesitelné podmínky, že revoluční hnutí nakonec monarchii svrhlo.

Habsburská monarchie šla spíše cestou demokratizačních a federalizačních reforem, ale nedotáhla je. Následný odpor proti monarchii za světové války přivodil rozpad monarchie. Tady lze s nadsázkou říci – nebýt Radeckého, nastoupily by tím spíše reformy, které by dovedly udržet Čechy v monarchii. Nebýt Radeckého, nemusely vzniknout československé legie třeba.

Umělecké dílo se dá posuzovat samo o sobě a v nějakém kontextu. Emoce budila svého času plánovaná Kaplického knihovna, hypermoderní stavba dozajistých kvalit, která by ale stála na dohled Hradčan, kde by svou moderností narušovala historické panorama. Na druhou stranu taková stavba na nějakém sídlišti by určitě zvedla tamní prestiž.

Malostranské náměstí nabízí celou řadu kontextů. Stával tu i pomník Ernesta Denise, francouzského historika a propagátora československé republiky. A boj o to, který z těchto pomníků se má obnovit, je současně bojem o interpretaci vlastních dějin.

Obnovený Radeckého pomník bude stát u paláce Smiřických. V tomto paláci byla naplánovaná r. 1618 defenestrace místodržících na pražském Hradě, po kterém následovalo epizodické sesazení Habsburků z českého trůnu. Dnes je palác součástí komplexu Poslanecké sněmovny. Radecký oproti tomu bojoval za Habsburky a proti demokratickým tendencím. Otočte pomník Radeckého čelem k Poslanecké sněmovně a dejte mu k nohám kanón (radši jenom ve svojí imaginaci) a máte tu další symbolický boj o podstatu státu.

Umělecké dílo něco sděluje, v případě pomníku to, na co se má pamatovat. Pomník vojáka ukazuje na jeho statečnost nebo za co bojoval. Válečný film ukazuje totéž a k tomu zpravidla oslavuje jednu stranu. Takové umění člověka vede a hrozí sklouznout do kýče a propagandy. Jiný typ umění člověka jaksi znepokojuje, nárokuje vypětí jeho vlastního duševního života, nutí přemýšlet nebo cítit a zjišťovat, že jiní lidé to umění vnímají po svém, jinak.

Co se týče paměti a Malostranského náměstí, tak historik Dušan Třeštík navrhoval postavit zde nějaký pomník otrokům, kteří byli prodáváni na malostranském trhu v 10. století, a díky kterým mohl raný přemyslovský stát zbohatnout a udržet samostatnost. Člověka to znepokojuje, někdo se brání to přijmout, někdo se chce omlouvat, někdo si prostě uvědomí, že i dějiny jeho národa nejsou černobílé.

Co se týče pomníku Radeckého, jako nejvhodnější místo se mi jeví karlínská Invalidovna. Je to historický objekt založený pro válečné veterány a nutí to představit si kontrast válečného invalidy, jak kouří tabák a dívá se na vznešenou sochu svého vojevůdce. Někdo si bude myslet, že takový voják cítí hrdost a zadostiučinění, někdo si myslí, že takový voják to musí cítit jako výsměch. Tak nebo tak, podstatné je, že takové dílo v takovém kontextu dokáže vyprovokovat vlastní duševní život diváka, nevyžaduje jen prostý konzum.

1) Jsou i výjimky. Island založili norští vikingové, kteří prchali před tvrdým sjednocováním Norska pod královskou mocí. Island fungoval dá se říci jako (proto-)republika a Islanďané považují tehdejší zákonodárný sbor althing jako první parlament na světě. Když se tedy Island roku 1944 osamostatnil, zvolil si v referendu jako státní formu republiku.

Oproti tomu když se r. 1907 osamostatnilo Norsko, jako státní formu si Norové zvolili monarchii (dnešní norská dynastie pochází z vedlejší větve dynastie dánské). Nějaký monarcha (domácí nebo cizí) vládl Norsku od onoho sjednocení v 10. století. Povědomí o státní formě před staletími bylo v obou případech rozhodující i pro moderní národ.

2) Toto znovuzrození světa znamenalo mj. zbavit se balastu, který se na něj během doby nalepil. Prováděly se očišťovací rituály, jejichž pozůstatkem je předvánoční úklid (očišťuje se prostředí) nebo novoroční předsevzetí (očišťuje se člověk). Více - https://www.e-stredovek.cz/post/prelom-roku-v-mytologii-a-zvycich/

3) Jaroslav MILLER: Odložený zrod Leviatana; Krize raně stuartovské monarchie (1603-1641). Argo, Praha 2006, s. 18.

4) Václav VEBER a kol.: Dějiny Rakouska. NLN, Praha 2002, s. 391.

5) Více např. zde - https://www.youtube.com/watch?v=RHTsN_hNANg

6) Nebo na příkladu právě vojenství – ve vojenských školách se učí taktiky proběhlých bitev. Pro praktické použití je to ale sporné, protože soupeři se učili přesně o tomtéž a čekají to. Velikost vojevůdce se ale projevuje v tom, že vymyslí taktiku úplně novou, čímž sám vstoupí do učebnic. Novou taktiku nestačí jen vyčíst, musí se vymyslet.