Článek
Když se řekne Budyšín, většina Čechů nejspíš jen udiveně pokrčí rameny, přestože jen třicet kilometrů severně od našich hranic leží místo, kde se tisícileté dějiny dodnes prolínají s živou přítomností malého, ale neobyčejně houževnatého národa. Město se rozkládá na žulovém ostrohu vysoko nad horním tokem Sprévy, v samotném srdci historické Horní Lužice. Tato krajina, úrodná a mírně zvlněná, lákala k osídlení už v době kamenné, a i když zde ve 3. století pobývaly východogermánské kmeny, tu skutečnou a trvalou duši mu vdechli až ti, kteří přišli po nich.
Slovanské kořeny, česká pečeť a saský osud Budyšína
Byl to západoslovanský kmen Milčanů, přímí předkové dnešních Lužických Srbů, kdo se od 7. století začal usazovat v údolí kolem říčního brodu. Z jejich opevněného hradiště, v letopisech zmiňovaného roku 1002 jako Budissin, postupně vyrostlo jedno z nejvýznamnějších středověkých center středního Německa. Pro nás je zajímavý především fakt, že Horní a Dolní Lužice byly po dlouhá staletí pevnou součástí zemí České koruny. Základy tohoto spojení položil již v roce 1075 císař Jindřich IV., který daroval strategické Budyšínsko českému knížeti Vratislavu II. Právě Budyšín se stal opěrným bodem české moci v regionu, což v roce 1273 stvrdil Přemysl Otakar II. udělením městských práv. Nejslavnější éru pak město zažívalo pod vládou Lucemburků, kteří mu udělili klíčová privilegia. Právě z této doby pochází i unikátní poklad, takzvaná „Budyšínská přísaha“ z počátku 16. století, která je považována za vůbec nejstarší písemné svědectví o hornolužické srbštině.
Dobové vyobrazení Budyšína, kolem roku 1620
Česká stopa v Budyšíně oficiálně skončila až v dramatickém roce 1635. Tehdy, uprostřed vřavy třicetileté války, postoupil císař Ferdinand II. obě Lužice saskému kurfiřtovi jako vděk za vojenskou pomoc. A přestože saský ministerský dekret o dvě staletí později úředně změnil název města na Bautzen, staré slovanské jméno z map ani z paměti nikdy nezmizelo. Dodnes ho hrdě nesou dvojjazyčné tabule v ulicích, nápisy na školách i každodenní hovory lidí. Nezdolnost, s jakou si místní uchovali svůj jazyk a identitu navzdory všem dějinným zvratům, dělá z Budyšína místo, které si zaslouží mnohem víc než jen letmý pohled do mapy.
Duchovní metropole pod křídly Domowiny
Dnešní Budyšín už ale dávno není jen městem z dějepisných knih. Je to především duchovní a kulturní metropole Lužických Srbů, nejmenšího slovanského národa, který si zde i po staletích v německém obklíčení dokázal alespoň částečně uchovat svůj jazyk a tradice. Při procházce centrem narazíte na instituce, které jsou pro přežití této kultury klíčové. Nepřehlédnutelný je zejména Srbský dům na náměstí, sídlo Domowiny – organizace zastřešující srbský život už od roku 1912. Jen kousek odtud, v areálu hradu Ortenburg, pak sídlí Lužickosrbské muzeum. To v bývalé solné sýpce opatruje poklady od lidových krojů až po moderní umění, a v předvelikonočním období se mění v živou dílnu. Přímo před vašima očima zde mistři lidové tvorby zdobí kraslice složitými voskovými vzory a vy si domů můžete odvézt kousek poctivého řemesla.
Tradiční zdobení velikonočních kraslic
Velikonoční jízdy: Když krajinou zní klapot kopyt a chorály
Snaha udržet si vlastní identitu vrcholí každé jaro v události, která nemá v Evropě obdoby. Když se blíží Velikonoce, město i okolní vesnice ožijí přípravami na rituál, který je pro Lužické Srby mnohem víc než jen turistickou atrakcí. Velikonoční jízdy (německy Osterreiten), jsou hlubokým vyznáním víry i národní sounáležitosti. Minulý rok jsme měli to štěstí být u toho, když se na Velikonoční neděli ráno brány Budyšína otevřely a do ulic vyrazily desítky jezdců ve fracích a cylindrech na slavnostně vystrojených koních. Je to okamžik, kdy se zastaví čas – slyšet jen klapot kopyt o dlažbu a sborový zpěv náboženských písní, které se nesou nad hlavami přihlížejících.
Význam těchto jízd sahá hluboko do předkřesťanských dob, kdy se právě objížděním polí v uzavřeném kruhu zajišťovala magická ochrana budoucí úrody. Od dob christianizace až do současnosti je však tato tradice pevně spjata s oslavou Kristova vzkříšení. Jezdci, kterých se v celém regionu v sedlech sejde na patnáct set, jsou vnímání jako poslové dobré zprávy. Jejich trasy nejsou náhodné – procesí se vydávají z jednoho kostela ke kostelu v sousední farnosti, aby tamním obyvatelům předali zvěst o zmrtvýchvstání.
Procesí vyráží na cestu do Radiboru
Samotné procesí začíná obvykle kolem půl jedenácté dopoledne na náměstí Kirchplatz. Kněz zde jezdce slavnostně vítá a uděluje jim požehnání na cestu, než se vydají na svou tradiční okružní jízdu směrem k Radiboru. Protože se jezdci vracejí až kolem půl páté odpoledne, otevírá se návštěvníkům ideální prostor pro klidnou prohlídku města. Budyšín je pro takový jednodenní výlet jako stvořený – my jsme vyrazili z Prahy autobusem do Drážďan a odtud pokračovali pohodlným vlakovým spojem přímo do srdce Horní Lužice.
Budyšín jako město věží
Budyšín se právem pyšní přízviskem „město věží“ a tu první dominantu potkáte hned na Kornmarktu, jen pár kroků od místa, kde procesí startuje. Je jí Bohatá věž (Reichenturm), které se přezdívá „budyšínská šikmá věž“. Její náklon o neuvěřitelných 144 centimetrů směrem k severozápadu je patrný na první pohled. Věž, postavená koncem 15. století, si za svou existenci prošla mnoha ranami osudu, od ničivých požárů až po obléhání během třicetileté války, což se podepsalo na její dnešní unikátní siluetě.
Lví věž
Při dalším toulání starými uličkami narazíte na Lví věž (Lauenturm). Tato strážná věž z počátku 15. století kdysi střežila jižní vstup do města a v 16. století si získala respekt jako vězení s nejpřísnějším stupněm zabezpečení. Pro Čechy má však mnohem přívětivější symboliku – její název je odvozen od historického znaku Českého království a každý, kdo se v dobách minulých vydával z Budyšína směrem do Prahy, musel projít právě touto branou pod ochranou českého lva.
Mezi hradbami a tichými zříceninami
Jakmile poslední kůň zmizel v dálce a město se po odjezdu procesí příjemně zklidnilo, vydali jsme se k Mírovému mostu (Friedensbrücke). Odtud se totiž otevírá ten nejfotogeničtější pohled na celou siluetu Budyšína – na žulový útes, na kterém město trůní, a na věže zrcadlící se v hladině Sprévy. Je to ideální místo, kde se člověk může na chvíli zastavit, nadechnout se čerstvého jarního vzduchu a naplánovat si další trasu, zatímco se jezdci na svých koních postupně vzdalují směrem k Radiboru.
Naše kroky od mostu vedly k pozdně gotickému chrámu svatého Michala (Michaeliskirche). Ten se tyčí přímo na skalnatém ostrohu a je úzce spjat s lužickosrbskou komunitou, pro kterou byl po staletí duchovním domovem. Traduje se, že byl postaven z vděčnosti za pomoc archanděla Michaela při obraně města proti husitům v roce 1429. Jen pár kroků od něj stojí Mühlbastei neboli Mlýnská bašta. Tato mohutná kruhová věž kdysi chránila městské hradby i blízký mlýn u Sprévy, a přestože během staletí několikrát vyhořela, dnes její citlivě zrekonstruovaná silueta neodmyslitelně dotváří panorama města nad řekou.
Gotický chrám sv. Michala
Cesta nás pak přirozeně zavedla k rozlehlému areálu hradu Ortenburg. Právě zde se nachází již zmíněné Lužickosrbské muzeum, které rozhodně stojí za návštěvu, i kdyby jen kvůli nahlédnutí do světa pestrých krojů a lidového umění. Branou do hradního nádvoří je Matyášova věž (Matthiasturm), postavená v roce 1486 za vlády uherského krále Matyáše Korvína, který byl tehdy pánem Lužice. Na věži můžete dodnes spatřit jeho kamenný reliéf, považovaný za jeden z nejvěrnějších portrétů tohoto panovníka.
Jedním z nejpůsobivějších míst v celém Budyšíně je pro mě zřícenina kostela svatého Mikuláše (Nikolaikirche). Kostel byl zničen během třicetileté války a už nikdy nebyl plně obnoven. Dnes jeho obnažené gotické klenby bez střechy shlížejí na starý hřbitov, kde odpočívají významné osobnosti lužickosrbského života. Je to místo s nesmírně silným geniem loci, kde ticho a klid jen podtrhují pohnutou historii celého regionu.
Zřícenina kostela sv. Mikuláše
Chuť Budyšína a dóm svatého Petra - místo, kde se dvě vyznání dělí o jeden oltář
Když se přiblížil čas pozdního oběda, nemohli jsme vynechat místní gastronomický unikát – hořčici. V restauraci Bautzner Senfstube na Schloßstraße se tato surovina prolíná celým menu a dokazuje, že k Budušínu patří stejně neodmyslitelně jako jeho věže. Pro milovníky suvenýrů je hned vedle obchod s malým muzeem, kde si můžete vybrat z desítek druhů hořčic čepovaných do tradičních keramických kelímků.
Naše putování městem vyvrcholilo tam, kde se vše po několika hodinách opět spojilo – u radnice a chrámu svatého Petra (Dom St. Petri). Tento chrám je evropskou raritou, jde o takzvané simultaneum. Od roku 1524 jej totiž společně využívají katolíci i protestanti. Uvnitř je prostor rozdělen nízkou mříží, která symbolicky i prakticky odděluje obě konfese, jež zde po staletí žijí v poklidném sousedství. Právě sem se kolem půl páté odpoledne začali vracet jezdci z Radiboru. Závěrečný ceremoniál, kdy se desítky koní a mužů v černém shromáždí před katedrálou k poslední společné modlitbě a zpěvu, je tou nejkrásnější tečkou za celým dnem. Ve chvíli, kdy se nad náměstím nese sborové „Halleluja“, člověk pochopí, že Budyšín není jen cílem výletu, ale místem, kde tradice nejsou jen slovem, ale skutečně prožívanou přítomností.
Zdroje:
informace z muzeí
