Článek
Stopování se v posledních letech z našich silnic téměř vytratilo. Zatímco ještě před patnácti lety jsme na populárních stopovacích místech čekávali fronty, dnes už stopaře v Čechách nebo na Slovensku potkáte jen zřídka. Důvod je pochopitelný: mladí lidé dnes raději cestují letecky do vzdálenějších destinací, protože letenky jsou cenově dostupné a nabídka spojů se značně rozšířila. A kam se nedá nebo nevyplatí letět, využívají zvýhodněné vlakové tarify či jedou autem. Ti, co stopovali kdysi, navíc dnes mají rodiny a cestování s malým dítětem je přece jen o něco náročnější.
Stopování v některých směrech nemusí být ten nejpohodlnější styl dopravy a určitě není pro každého. Ale nabízí velkou dávku dobrodružství a v neposlední řadě přináší i další benefity v podobě osobního rozvoje.
Od prvního palce ve frontě až k balkánské anabázi
Stopovat jsem začala, když mi bylo 16. V době, kdy ještě nebyly smartphony, ale obyčejné tlačítkové telefony. Vzpomínám si na svou první cestu, jela jsem s kamarádkou z malé vesnice v srbské Vojvodině do města na koupaliště. Vesnice nebyla na hlavním tahu, a tak tam autobus o víkendu zajížděl jen dvakrát za den. Byla neděle a ve stínu bylo snad 40 stupňů a my jsme musely urazit dost velkou vzdálenost na rozcestí, abychom si na hlavní cestě mohly někoho stopnout. K mému velkému překvapení na odstavném místě stopovalo dalších zhruba deset lidí. To znamenalo jediné: stoupnout si do fronty a počkat, až na nás přijde řada. Naštěstí šlo o velice frekventovanou silnici a místní řidiči jsou neuvěřitelně ochotní – v průměru každé druhé auto opravdu zastavilo. Než nás někdo nabral, trvalo to asi patnáct minut. Dodnes si pamatuji tvář pána, který nás vezl. Vysadil nás až na koupališti, i když to neměl vůbec po cestě.
Do Vojvodiny jsem jezdila několik let víckrát ročně a stopování jsem využívala běžně, ať už sama nebo ve dvojici. Když jsme s tehdejším přítelem začali jezdit stopem i do jiných měst, vzdálenosti se přirozeně prodlužovaly a občas jsme museli i „přestupovat“. I když jsme se pořád pohybovali v rámci jednoho státu, rostoucí vzdálenosti nás pomalu připravovaly na něco většího.
První velké stopařské dobrodružství nás ale čekalo, když nám oběma bylo 18. Plán cesty byl z Nového Sadu v Srbsku do Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny. Dálnice na této 300 kilometrové trase ještě neexistovaly a nabídka otevřených hraničních přechodů byla dost omezená. V papírovém autoatlase jsme si trasu poctivě naplánovali a prostě doufali, že dojedeme. Zatímco dnes trvá tato cesta autem asi šest hodin, nám trvala zhruba jedenáct. Část trasy jsme si dokonce odšlapali po svých, protože kolem neprojelo jediné auto, na které bychom mohli zkusit štěstí. Přestupů bylo nespočet a cesta zpět o pár dní později byla jen malou reprízou toho, co už jsme měli za sebou. Pro zajímavost, nejdelší úsek v jednom autě byl 42 km a nejkratší jen 6 km.
Stopování po Bosně a Hercegovině, 14 let od skončení války (psal se rok 2009), nebylo pouhým přesunem k cíli. Byla to hlavně živá ukázka regionální historie. Cestovali jsme krajinou, která si ještě nesla velmi viditelné šrámy války. Navzdory tomu byli všichni řidiči, kteří nám zastavili, přátelští a pohostinní.
Právě tato výprava mě definitivně přesvědčila o tom, že jsem necestovala stopem na větší vzdálenosti naposledy. A čím mě tato zkušenost obohatila? Začala jsem víc věřit své intuici a schopnostem, rozhodně jsem si posílila osobní odolnost – jak psychickou, tak fyzickou. Cesta do Sarajeva mi ukázala, že stopování není jen o dopravě, ale hlavně o schopnosti improvizovat a číst v lidech.
Pohostinnost a kultura - hodnoty k nezaplacení
Postupem času jsem si začala troufat i na samostatné a dlouhé cesty. Motivace byla zpočátku jednoduchá. Platy v té době nebyly nic moc a po odečtení nákladů na bydlení, stravu a jiné nezbytnosti, na dovolenou už moc nezbylo. To mě ale neodradilo od toho, abych cestovala a poznávala Evropu. Právě naopak.
Stopování mi umožnilo poznávat i místa, na která bych při cestování vlakem nikdy nenarazila. Mnohokrát jsem byla pozvána k návštěvě u některého z řidičů doma nebo na prohlídku okolí. Na vícedenních výpravách nebyla výjimkou ani nabídka k přespání, nebo alespoň teplá sprcha a čaj či tip na slušné ubytování v okolí.
Přesně v těchto chvílích se ukazuje, že stopování může být mnohem víc než jen bezplatná doprava z bodu A do bodu B. Mě osobně nejvíc baví objevovat místní tradice a kulturu z první ruky. Hodiny strávené v autě s místními lidmi jsou jako intenzivní kurzy etnologie. Je fascinující diskutovat o zvycích, historii nebo rodinných příbězích. Často se tak při svých cestách dozvím autentické a cenné informace, které by mi žádný průvodce nebo hotelový leták nikdy neposkytl. Tato možnost interakce s místními, pohled pod pokličku jejich každodenního života, to je ta pravá podstata cestování, kvůli které se vždycky vyplatí zvednout palec u silnice.
Pokud tě mé začátky a dobrodružství inspirovaly a hledáš způsob, jak vystoupit z komfortní zóny a přitom objevit neznámé hranice své vlastní odvahy, je nejvyšší čas to zkusit. Nezáleží na tom, jestli se vydáš přes půl světa nebo jen do vedlejšího města. Zvedni palec a nech se překvapit. Stopařské příběhy už na tebe čekají!
