Článek
Nevím, zda mě víc láká být součástí reportáže a vytřít tak zrak všem známým, nebo ta výzva vlézt a plavat v ledové vodě.
Abyste si udělali obrázek – byla by to výzva jak hrom, postavila bych se tam sama sobě, svému strachu, svému pohodlí. Já totiž miluju pravý opak zimy. Ač narozená ve znamení vodnáře, nejen že neholduju zimě, ale ani ta voda mě ničím nepřitahuje. Plavání? Bože! Co může být ještě nudnějším pohybem? Já miluji akci, adrenalin! Běh, rychlá chůze, laser game, paint ball, to jsou aktivity, v nichž jsem sama sebou. Tedy soutěživou, strategickou, bažící po zážitcích.
Co je proti tomu plavání? Jedno tempo střídá druhé, na jeden konec bazénu, otočit se a zase zpátky. Nudaaa!!!
No nic, další rok v té televizi budu taky. Odhodlaně vstupuji do koupelny se záměrem otáčet ode dneška už jen kohoutkem se studenou vodou. Někde jsem slyšela, že se má začít od nártů nohou a postupovat výš směrem k srdci. Zkouším, nicméně u kolen to vzdávám. Nohy jak z ledu ani necítím, tohle bych nemusela ustát. Tak jinak. Stojíc pod sprchou, pouštím si krapet té teplé, ale postupně ubírám, až na mne dopadají jen ledové kapky. Pocit vůbec ne příjemný, počítám do desíti a doslova vyskakuju z vany. Brrrr. Balím se do huňatého županu a rozmrzám u televize až skoro do usnutí.
Během týdne si takto masochisticky stoupám pod sprchu ještě několikrát, ale příjemné pocity se mi jaksi nedostavují a já jsem netrpělivá. Já už chci ven, vyberu si nějaký kačok a skočím do něj. Léčba šokem.
V té době se mi dostává do rukou článek jednoho chlápka, co se taky jako já rozhodl otužovat se, a taky jako já nemá nervy na to se na tu ledárnu venku nějak sáhodlouze připravovat doma, ve sprše. Jednoho dne si na hlavu narazil kulicha, obul si boty do vody a jednoduše do té vody vlezl. Jakmile se vám totiž do bot dostane ledová voda, začne se tam oteplovat. Takže suma sumárum – teplo od hlavy, teplo od noh, ve vodě jste jako v lázních. Super! Jdu na to!
Ale ne sama, to ne. To bych vypadala jako blázen. Jen si představte, jak byste reagovali, kdyby se před vámi někdo v lednu svlékl do plavek a vlezl do vody? Sám? Otužilci většinou chodí ve skupině.
Oznamuji svůj záměr otužovat se svým rodičům, kteří mne vždy láskyplně podporovali ve všem, co dělám, i když mnohdy s nevěřícným kroucením hlavou. Jen tatínek se v telefonu trošku zarazil a ptá se: „A Lucinko, to chceš jít tady k nám? Do rybníku? A nebude tam už led?“ To mě nenapadlo. To by mohl být problém. Vidina ledu by mě mohla zastavit. To už evokuje pocit velkého mrazu a velmi nepříjemných pocitů.
Rybník se nachází poblíž jejich domečku, kam se ještě téhož dne dopravuji autem, spolu s mými dětmi. Je 25. ledna, venkovní teploměr ukazuje tři stupně nad nulou. Je to plus, to půjde.
Rodiče, jako moji celoživotní fandové, mezitím stihli vyrobit transparent s textem: Do toho, to dáš!
Setkáváme se u rybníku, který naštěstí není pokryt ledem, naopak se v něm vyskytují kačeny. Kámošky, jejich peří se může hodit.
Co se týče případných svědků události, v té době se na místě vyskytují jen dvě osoby, venčící své psy. Rybník, nacházející se ale poblíž autobusové zastávky, však brzy vítá další jednotlivce, které velmi zajímá, co se to tady chystá. A tak mám během několika desítek minut spoustu reálných sledujících.
Nenechávám se tím nijak rozhodit, teď už je nad slunce jasné, že nemůžu couvnout. V kulichu a v botách, vstupuji opatrně do vody, jejíž mrazivost mne vážně překvapila. Skoro bych to už i otočila, nebýt toho kluzkého kousku kamene, po kterém se mi svezla levá noha, já zavrávorala a v sekundě se rozplácla celá ve vodě. Kačeny ještě přede mnou stihly zatřepat křídly a odletět o kousek dál.
Šokovaná jsem udělala pár temp, abych nabrala rovnováhu, otočila to okamžitě směr břeh a po kamenech se škrábu k mým fanouškům.
Táta už mě balí do ručníku a já si náhle všímám desítky kolemjdoucích, co mi všichni do jednoho tleskají. Jsem zmrzlá na kost, bodají do mě tisíce malých jehliček, takže úklona, která by se v tento moment hodila, se nekoná. Ani nevím, jak rozhýbu nohy.
Ale uvnitř, u srdce to hřeje. To teda jo. Nejsou tu sice kamery, ale jsou tu mí nejbližší plus půlka vesnice, a to je víc než to.
Rok od této události jsem ještě stihla s bandou dalších otužilců, na které jsem narazila v tisku, vlézt několikrát do ledové Ostravice, ale popravdě, ten euforický pocit, který se měl dostavit poté, co vylezete z vody, se jaksi nedostavil.
Na ledovou vodu jsem ale nezanevřela. Objevila jsem krásu v saunování, kde si bohatě užiju tepla, které na moment prostřídám s ledovou vodou. A když po takovém otužování ležím, zabalená v ručníku v odpočívárně, kolikrát se nahlas zasměju nad vzpomínkou na tu ledárnu v rybníku.
Mimochodem - na obrázku jsem jediná žena v zimní čepici, najdete mne?
