Článek
Kouřit až od osmnácti, až budeš za své skutky nést odpovědnost. Oukej, dneškem se vše mění, jasně, že přijímám zodpovědnost, jen mi už nechte zkusit všech těch neřestí, co život nabízí. A zkuste mi v tom zabránit.
První, co udělám, bude nákup alkoholu, pro začátek stačí pivo, ale ten pocit, kdy se prokážu občankou a já si ten vychlazený mok odnesu sebou. Doposud jsem si neodnesl ani ten Birel. Pche!
Mám už taky políčeno na wapku, ten pocit, kdy se konečně přidám k ostatním borcům a budu důležitě potahovat a vést důležité řeči.
Jsem teď prakticky na úrovni mých rodičů. Co můžou oni, můžu já taky. Tudíž jejich domácí bar, naplněný všemožnými lihovinami, je i můj. Už jsem za ta léta od nich vypozoroval, co se jak a s čím míchá, tedy i já si sem tam něco uliju a konečně si užiju. Ta svoboda!
Tímto dnem taky končím s nějakým sdílením mých plánů, informací o tom, s kým a kde se sejdu, kdy se vrátím. Těm, co s nimi žiju, musí stačit, že přijdu. Tečka.
Chodit brzo spát? Tak s tím už mi taky dejte, milí rodičové, pokoj! Podívejte se na sebe, vy jste mi ale dobrým příkladem! Spát si půjdu, až já budu chtít. No jasně, že mám zítra školu, ale co na tom, mě těch pár hodin spánku stačí.
Svoboda!
Ach můj bože. Je to tady. Ten den, který byl pořád tak daleko, se najednou děje. Mému synovi je dnes osmnáct. Pro nás oba je to poprvé. On se stává poprvé a napořád dospělým, já poprvé a napořád budu přivykat tomu, že dětství a malé starosti jsou už nenávratně pryč.
Jsme znovu na začátku. Tak, jako s novým životem, co jsme si před osmnácti lety přinesli domů z porodnice, tak i nyní je to pro nás všechny nové. Alkohol? Cigarety? Tvůj bar je i můj bar? Nepůjdu domů a nepůjdu spát? Cože?
Hledám argumenty, snažím se s tím čerstvým dospělým vést konstruktivní debatu, založenou na vlastních zkušenostech. První hádky, slzy, třísknutí dveřmi.
Každý hovoříme jiným jazykem. Já říkám: Chci být tvým průvodcem dospělostí, chci ti být nablízku, pomáhat ti. On však slyší: Jsi můj nepřítel, moje brzda v rozletu. Chci letět a ty mě držíš při zemi.
Toho chlapečka nepoznávám. Jakoby k nám přišel někdo cizí, chtěl s námi bydlet, využívat výhod, ale jinak si žít po svém.
Je to těžké. Ale nevzdám to. Nikdy. Najdeme společnou řeč. Věřím, že pochopí, že člověk je tehdy dospělý, když neváhá převzít odpovědnost za své někdy dětinské jednání.
