Článek
A tedy očekávám, že záměrem školy je dělat všechno možné i nemožné, aby svého studenta na své půdě udržel do úplného, a tedy úspěšného finále. Neboť ztráta hlavy rovná se ztráta dotace.
Zmiňuji záměr školy, ale po včerejších (a vlastně nejen po těchto, ale taktéž po všech předchozích) třídních schůzkách získávám dojem, že tohoto naplňuje prazvláštním způsobem. Úhybnými manévry, opatrným našlapováním okolo studenta, hlavně se ho nikterak nedotknout, protože taková urážka na cti studenta přivádí na půdu školy jeho rodiče, a to rychlostí blesku. A hromu.
Řeč je tady o (zne)užívání mobilů. Třídní učitelka se schůzku od schůzky vždy tímto tématem zabývá, a to tak, že se v bodech projednávání dostává ve své důležitosti výš a výše.
Učitelka zmiňuje, že je používání mobilů velmi alarmující, odvádí pozornost studentů od školních povinností, tlumí sociální vazby, navazování přátelství. A že je vskutku v úzkých, neví, co s tím má dělat.
Trpělivě čekám na moment, kdy se dostaneme k poslednímu bodu projednávání.
„Tak, to je vážení k dnešním třídním schůzkám vše, pokud máte nějaké dotazy, sem s nimi, jinak vám přeji příjemný zbytek dnešního slunečného dne.“
Pravá ruka mi vystřelí vzhůru, což učitelka doprovází znaveným výrazem, už se jistě viděla na odchodu.
„Ano? Jaký máte dotaz?“
„Ráda bych se dotkla tématu mobilů. Možná bych i otevřela diskuzi tady s přítomnými rodiči. Když zmiňujete, a to na každých schůzkách, jak jsou mobily čirým zlem, a já si to myslím taktéž, nemůžu pochopit, že není vůle vedení školy zavést zákaz používání mobilů v průběhu vyučování, a to formou nařízení a zavedení do školního řádu. Víme všichni, jak děti mobily dokážou zneužívat vůči svým spolužákům, že je to forma šikany atd. Děti mají uzamykatelné skříňky, takže by si je každý den po příchodu do školy uložily v nich a v případě nutnosti zkontaktovat své rodiče by tak učinily o přestávce, ale dále by mobily byly pro osobní potřebu zakázány.“
Po tomto mém příspěvku se rozproudila diskuze, kterou jsem sama nečekala. Rodiče, až na jednu výjimku, se přiklonili k mému nápadu. Na dotaz učitelky, zda by se zavedením této povinnosti do školního řádu souhlasili, se zvedl les rukou.
Že to vypadá nadějně? Ale vůbec ne. Učitelka to totiž uzavřela slovy:
„No, ačkoli o tomto problému víme, už nyní je v našem řádu zmínka o používání mobilů, že si je děti musí ponechat ve školních brašnách, ale copak to jsme schopni uhlídat, nakolik to děti dodržují? Ne, opravdu, není to možné. To musíte vy svým dětem doma domluvit škodlivost nadužívání mobilů. Už jedenáctiletí k nám na školu chodí zcela závislí. Nedá se nic dělat, doba už je zkrátka taková.“
Tak. Cloumá mnou zlost, beznaděj a lítost, že jsem se více necpala do školní rady, kde bych možná něco mohla prosadit. Pozoruji učitelku, jak setřepala řešení tohoto palčivého problému. A znovu nám s úsměvem popřála hezký zbytek dne.
Já ho tedy hezký neměla. Od dcery navíc vím, a jsem si jistá, že to ví i vyučující, že studenti v naprostém klidu během vyučování sledují Netflix a bůhví co ještě.
Měla jsem za to, že škola je vzdělávací instituce, která má naučit určitým návykům, upozornit na nebezpečí, která s užíváním mobilů souvisí, a hlavně nebát se používat pokárání, trestů za porušování školního řádu.
Protože pokud budou stále ustupovat ze strachu z hromujících rodičů nebo z jakéhosi poškození citlivé dětské duše, kam to povede?
Pokud se děti ve škole nesetkají s reakcí na své chování, tak ve skutečném, dospělém životě ano! Život má ostré hrany a je na škole a samozřejmě i na nás na rodičích, abychom je na ně společně připravili.
