Článek
Tento pocit jsem až do jednoho odpoledne neměla. Ráno jsem nezaspala, autobus mi jel na čas a taky mne na čas vyhodil u práce, kde taky všechno odsýpalo hladce. Takže jsem se dle krásného a ničím nerušeného tempa dne těšila na odpoledne, kdy si v krámu koupím své oblíbené rulandské, u svého seriálu si dám tu svou skleničku až dvě (ok, tak možná padne i půlka sedmičky), protože děti jsou dnes na noc u babičky, a já tímto dám tomuto dni pověstnou třešinku.
Po práci tedy vybíhám s úsměvem a v tento den i slinou po víně do krámu, kde se v příštích několika minutách odehrajou dramatické situace a mne přepadne málem infarkt.
Přicházím k regálu, kde jsou vyskládané lahve mého oblíbeného vinaře, ovšem moje značka na první pohled nikde. Dívám se tedy skrz, zda nezavadím zrakem o slovo „rulandské“ nebo „šedé“, když v tom ji vidím. Ovšem, až v poslední řadě. Rukou se snažím velmi obezřetně lahev vyhmátnout, ale při cestě zavadím o jinou. A nastává dominový efekt. Jedna lahev začala padat na druhou a pak na třetí a tak dále…a já na to jen zírám a jen čekám na zvuk tříštícího se skla. V hlavě už mi naskakuje kalkulačka, kolik těch lahví budu platit, aniž bych aspoň jednu ochutnala. Stal se ale zázrak. I když si lahve polehaly jedna na druhou a jedna dokonce dopadla i o patro níže, žádná se nerozbila a já si tu moji rulandu odnesla v celku. Uff. Ještě se kradmo rozhlížím okolo sebe, kolik že to vidělo zvědavých očí, ale ostatní měli spoustu práce s vážením ovoce a zeleniny nebo sledováním slevových akcí, než aby je zajímalo domino s flaškama. Ono totiž tohle drama bylo tiché drama, ačkoli narážela jedna lahev na druhou, žádný hlasitý zvuk, který by přilákal zvědavce, se neozval. Hrůza to byla jen pro oči, mé oči.
Ještě jsem cestou, uklidněna, že hrůza je zažehnána a už se nic horšího nemůže stát, naplnila nákupní košík dalšími potravinami, a protože jsem fandou samoobslužných pokladen, vydala jsem se právě k jedné z nich. Vybrala jsem si tu nejblíž bezpečnostních rámů, ať to mám s větším nákupem co nejblíž k východu, ovšem netušila jsem, že tyto rámy jsou tak citlivé, že dokážou snímat každou položku a tím pádem vyluzovat alarmující zvuk, jakobych ty věci kradla. Tímto jsem přilákala pozornost obsluhujícího personálu (poprvé), který mne ujistil, že je to v pořádku, ale ať ten proces nákupu a placení urychlím, ať tady nedělám zbytečně dlouho rámus. No, to bych samozřejmě udělala s největší radostí. Ovšem! Při placení, kdy jsem načetla slevovou kartu nastal problém, který si vyžádal asistenci prodejce. To už ke mně přistoupil vytáhlý anorektik podruhé, směle naťukal na obrazovku svůj tajný kód, já byla vyzvána, abych kartu načetla znovu a … pokladnu jsem odrovnala. Na obrazovce se objevila zpráva, že došlo k technickým obtížím a pokladnu je nutno restartovat.
Asistent se velmi podivil, že tohle teda ještě neviděl, a prý ať se s celým nákupem přesunu na jinou pokladnu a celý proces nákupu, položku po položce, zopakuju. To už se nabídl další z asistentů, a mé přítomnosti si pro tentokrát již všimlo několik dalších naprosto bezproblémových nakupujících.
Po vyskládání a načtení všeho zboží vytahuji svůj mobil s čárovým kódem mé slevové karty a… Opět technické problémy.
Po odrovnání třetí pokladny mi hubený asistent za doprovodu kývajících hlav svých třech kolegů oznamuje, že ať si to vůbec neberu osobně, ale speciálně já ať se do příště těmto pokladnám vyhnu a využiju těch s paní pokladní, kam teda musím zamířit, abych na čtvrtý pokus konečně nakoupila.
Absolutně vyřízená opouštím obchod, zpocená až nevím kde, o to víc se těšící na víno. Teď už vím, že padne celá lahev, fakt jsem si ji dnes zasloužila.
Doma ji okamžitě otevírám, nalévám do sklenice, ubírám se k televizi, zapínám svůj program… Ještě upravit žaluzie tak, aby byl obraz v televizi dokonalý. Pohybem jedné lamely žaluzie se však dává do pohybu i miska se zasazenými semeny masožravky (pokus mého syna), umístěná na parapetu, po okraj zaplněná vodou…
Voda s hlínou se rozprskla na bílou zeď a celý obsah misky v mžiku pokryl náš zánovní světlý koberec. Znáte veverku z Doby ledové? Jak všechno zmastí, ať dělá, co dělá? V tu chvíli jsem se stala veverkou, když jsem se dívala na tu spoušť.
Leju do sebe celou sklenici na ex, a namísto toho abych usedla k televizi, usedám na koberec a zachraňuju, co se dá.
Zachránila jsem jak koberec, tak víno od vypaření. Vyžahla jsem ho celé. A i na seriál došlo. A posilněna vínem jsem s ledovým klidem vyslechla řev mého syna z pokoje, když uzřel svou misku, do které vkládal tolik naděje: „Mamiiiiii!!! Co se stalo s mou masožravkou?!?“
