Článek
Také u mne to dnešní ráno hraje káva hlavní roli a otrávená jsem taktéž. Ale ne jedem, ale tím, jak se člověk hned ráno musí potkat s lidmi, co z vás chtějí udělat blbce.
Bez kávy si žádné ráno nedokážu představit. Kávu miluji rozpustnou, neslazenou, s mlékem. Nic složitého. Je to rituál, bez nějž i kdyby mne slunce svými paprsky hladilo sebevíc a obloha byla vymetená, doslova uklizená o všechny mráčky, stejně bych toto všechno až s kávou v ruce vnímala jako krásný den.
S kávou v ruce chodím ráno venčit našeho psa. Také další rituál. Pes už je tedy nastoupen v postroji u dveří, syn mi ochotně připravuje kávu. Když mi ji předává, až v tu chvíli mi oznamuje: „Dal jsem ti tam cukr, sladíš ne?“
Ne!!! Je mi líto, slazenou vskutku můj žaludek nestráví. Nechutná mi. Tečka. A byla to poslední špetka kávy, co naše domácnost měla.
Vydávám se tedy ne do spolku, ale do blízké Hrušky. Káva měla na sobě cenovku s částkou 139,90 Kč. Pokladní mi ji však chtěla prodat o 50 Kč dráž. Ohrazuji se, že na místě, odkud jsem kávu vzala, je cena ale o dost nižší. Volá se kolegyně, která přibíhá až z druhé strany rozlehlé prodejny, mezitím se začíná zvětšovat řada lidí, stojících nervózně za mnou. Bylo mi to líto, také jsem se omlouvala, ale já tu káva potřebovala!
Prodavačka dobíhá, bere kávu ze zcela jiného místa, než odkud jsem ji vzala já a ukazuje mi cenovku s vyšší cenou. Sděluji jí, že kávu mají vystavenou i na jiných místech a tam je cena jiná. Oznamuji, že za tuto cenu si kávu nekoupím, a ze stejného regálu jako prve, jen o patro níže, si beru jinou kávu, o 30 Kč dražší, než byla ta první. A při cestě k pokladně podotýkám: „Doufám, že v tomto případě už máte cenu správně.“
Zase ne. Namísto 169,90 Kč chtějí po mě 220 Kč! Tak to už je moc i na mě.
Odcházím bez kávy, další obchod vzdálen asi půl kilometru, beru psa do náruče, jeho malé nožičky, a především chuť zastavovat se u každého druhého trsu trávy by mohly způsobit, že se té kávy nedočkám.
Do obchodu skoro dobíhám, beru z regálu kávu za 159,90 Kč, za níž si ji i kupuji, představte si! A rychlostí blesku, kdy za mnou pes doslova vlaje, uháním domů.
Dávám vařit vodu, do hrnku si sypu svou porci kávy a nádobu s kávou ukládám do skříňky. Bohužel při tom zavadím o jinou sklenici, která padá na zem a v mžiku stojím uprostřed střepů. O jeden se samozřejmě hned pořežu.
Sakra! Vytahuju ruční vysavač, který se ale po pár sekundách vybíjí a já musím složitě vytahovat druhý, s kabelem.
Střepy vysáty, já konečně usedám ke své ranní kávě, ke které jsem se dopracovala až v poledne, ale o to více si jí užívám, a to při psaní těchto řádků.
Z okna pozoruju sluneční paprsky, jak se opírají o okenní tabule, a i když se obloha už zaplnila drobnými mráčky, mne to vrásky nedělá.
Tak hezký a ničím nepokažený den i vám
