Článek
Holčičce údivem spadne jak brada, tak kouzelná hůlka z ručičky, neboť si v té chvíli hrála na kouzelnou vílu.
Pointa? Maminky si přece neberou dovolenou. Ty jsou po čas mateřské na plném úvazku, který činí 24 hodin, neboť se pracuje i v noci (někdy hlavně v noci). No a v době nástupu do zaměstnání se z jednoho stanou naráz úvazky dva – jeden pracovní a ten druhý domácí, kde prakticky po příchodu domů svléknou jednu „kombinézu“, aby ji nahradily druhou a plynule přešly do pozice kuchařky, uklízečky, koučky, zdravotnice a v noci milenky – samozřejmě sexy dračice, uvolněné a sexu chtivé… a tak pořád dokola.
Nevím jak vy, ale já si do práce chodím od toho domácího úvazku odpočinout. Protože ten skutečný záběr mne vždy čeká poté, co za sebou po příchodu domů zavřu dveře.
Tak šel čas…
Do doby návratu do zaměstnání a vodění dětí do školky jsem byla pro děti středobodem vesmíru, který musely mít v dohledu a dosahu, mimo svůj spánek, každou minutu dne. Ani záchod nebyl tou místností, kde bych mohla nabrat dech. Za pár sekund se už totiž ozvalo „roztomilé“ ťukání na dveře a zoufalé volání „MAMI“ a dožadování se mé přítomnosti.
V prvních letech školní docházky se na mne sesypaly se všemi zážitky, novými dojmy z celého školního dne, také se svými obavami, trápením. Hledaly a také nalézaly pochopení, utření slziček, objetí, povzbuzení a ujištění, že všechno zlé je k něčemu dobré, nic není tak horké, jak to vypadá, a že jak nejde o život, má vše řešení.
Úderem tak přibližně dvanáctého roku věku se však stalo s mými dětmi něco, na co jsem ale vůbec! nebyla připravena. Začal horor, zlý sen, ze kterého se ne a ne probudit. Stále trvá. Už šest let žiju jako Alenka v říši divů, kde na jedné straně zrcadla ještě donedávna žily a byly milé bytosti, ze kterých se za zrcadlem stala zvířata, nebojím se použít i toho slova – nestvůry. Ty už neběží a nesvěřují se s novinkami, a když se jich zeptám co bylo ve škole, dostane se mi pokaždé stejné odpovědi. Přece NIC. Taky zničehonic začaly mluvit jiným jazykem! Při neporozumění jejich slovníku a dotázání se, co mi to sdělují, se dozvídám jedině: „To máš jedno, to stejně nepochopíš.“ Také jim začala jít zatraceně dobře jedna činnost, kterou se naučily nevím kde. Třískání dveřmi, co si navíc opatřily cedulkami s velkým a tučným nápisem: „KLEPAT!!!“ A zkuste to neudělat.
Takže nejen, že už nejsem jejich středobodem, kdybych se naráz rozplynula jako pára, ani si nevšimnou.
A tak sedím v kuchyni a poslouchám to ticho okolo. Jejich středobodem se stala věc akorát do ruky, co vyzařuje modré světlo, kterým by byli schopni se nechat ozařovat dnes a denně 24/7. Možná kdybych taky začala svítit modře, stala bych se pro ně zajímavou.
Co že jsem to říkala na začátku? Že si maminky neberou dovolenou? Tak si říkám, že je nejvyšší čas.
