Článek
Skočíte před vlak, vystavíte se vystřelené kulce, darujete ledvinu, cokoli, jen aby bylo zdravé, šťastné a spokojené.
A modlíte se, aby žádný takový příběh váš život nenapsal.
Můj život mi předhodil naštěstí jiný příběh, u kterého jsem se však dost zapotila…
Moje dcera dostala ode mne k nedávným narozeninám lístek na koncert. Ale nejen tak ledajaký, on totiž ten její hudební vkus se dost liší od toho, co poslouchám já (Marie Rottrová, Nedvědi) nebo manžel (cokoli z country). Z jejího pokoje se line pořádný ohlušující rock. AC/DC je kapela, která ji doslova uhranula, jejíž texty zná nazpaměť. A i když to není zrovna můj styl, je to jedna z těch mnoha věcí, které pro ni udělám, a její hudební vkus nejenže akceptuji, ale umožním i vystoupení této kapely na vlastní kůži zažít.
Takže jsem zakoupila vstupenku a těšila se z její radosti, když ji vytáhla z dárkové obálky. A čím víc se blížil den konání, tím více byla natěšenější.
Jenže! Její radost zkalila nemoc, která ji upoutala do lůžka, ale nejen tak ledajakého, ale rovnou do toho nemocničního. Den před koncertem! No může být větší pech?
Bylo mi jí moc líto, bohužel koncert se neopakoval, hned bych pořídila jiný v jiném městě, ale bohužel… Zbývala jediná možnost, vydat se na koncert místo ní a nahrát jí ho. Víc se udělat nedalo. Následoval souhlas a moje cesta na rockový koncert.
Ta událost začínala v sedm večer a já hodinu před ním ještě seděla na lůžku u dcerky. Nechtělo se mi od ní, ale ta mě už vyháněla, že chce „být na koncertě“ od začátku. Vystřelila jsem tedy, abych doma začala přemýšlet jak se vůbec na takový „rokec“ obléct? Asi velká večerní to nebude. Nechala jsem tedy na sobě džíny a triko, přes něj křivák a běžela na autobus, co mě měl přiblížit k jedné ze tří tramvají… No cesta jak z města, nekonečná, zdlouhavá, krapet jsem dobu na ni strávenou podcenila.
Vystupovala jsem pět minut před začátkem koncertu, nezbývalo nic jiného než začít sprintovat. Doslova s jazykem na vestě jsem doběhla na místo, abych po dosednutí na zakoupené sedadlo dalších dvacet minut pozorovala další příchozí. Tak takhle se chodí na rockový koncert.
Jeden z příchozích, co si na vystoupení kapely AC/DC oblékl triko ARAKAIN upoutal mou pozornost svým objemem. Byl vážně obrovský. A sedadla na takový objem nebyla zrovna připravená. A tato těžká váha si to nasměrovala nejen k mé řadě, ale přímo na místo vedle mne. Zapasoval své tvary do sedačky a moc bych se nedivila, kdyby po koncertě odešel domů i s ní.
Za moment se setmělo, na pódium přiběhli dva kytaristi, jeden bubeník, jeden zpěvák a show začala. A já si pomyslela – matka na rockovém koncertě – to je teda nadělení. Jediné, co jsem od té doby slyšela, respektive mé smysly dokázaly rozeznat a vyhodnotit, a omlouvám se příznivcům této hudby, byl jednolitý rámus, ne melodie, a text písně? Zachytila jsem pár slovíček, ale moudrá jsem z toho nebyla, zase jen řev. Rozhlížím se okolo sebe, jak vnímá ten hukot zbytek diváků. Většina jásala, mávala baterkou na telefonu a třeba můj kyprý soused spal!
Vytáhla jsem tedy mobil a řev neřev, natáčela jsem, co mi baterka dovolila. A dovolila dost, takže varianta výmluvy dřívějšího odchodu kvůli vybití se nekonala.
Ten nastal po skoro třech hodinách. Hned druhý den jsem spěchala za dcerou do nemocnice, abych jí koncert přehrála. Bohužel jsem neslyšela, jestli mi děkuje, neslyšela jsem totiž ještě další dva dny, ale viděla jsem na ní, jak moc byla šťastná.
Není hranic pro to, co pro ty své děti uděláme, že?
