Článek
...na straně druhé, vzhledem k tomu, že mi přes léto chlapa bere jeho práce, jsem na vymýšlení programu našim již náctiletým potomkům sama. A tak rok co rok usedám k počítači a hledám destinaci, na kterou mi vyjdou finance a hlavně nervy.
Čím jsem starší, tím více podléhám stresu a míře zodpovědnosti za děti (které jsou sice starší a tím pádem by měly být i rozumnější, ale tady přímá úměra nefunguje).
Na místě pobytu se děti kupodivu jednohlasně shodli, čímž mi dosti zjednodušili mou už tak dost složitou práci, teď už jen vybrat letenky a hotel.
Svědomitě si dělám excelovskou tabulku, rozdělenou na poskytovatele letenek, jednosměrné a zpáteční, stejně tak činím i u hotelů, tentokráte s rozlišením na množství poskytovaných služeb. Proč to říkám? Aby bylo zřetelné, že jsem precizní a dělám vše pro to, abych se vyvarovala nenadálých překvapení.
Právě proto nechápu, jak se mi to mohlo stát?
Jsme na letišti, kufry se již projely po páse a doufejme se s nimi opět setkáme v cíli naší cesty a korzujeme po duty free shopech, nakupujeme nějaké to občerstvení. Když v tom vidím, jak si syn z batohu vytahuje švýcarský nožík, aby si otevřel obal se sendvičem. Strnula jsem, stejně tak on, při pohledu na mne.
„Mami, s tím nožem mě do letadla asi nepustí, že?“ „Ne, to teda nepustí.“ „Ale mami, to je dárek od táty, o ten já nechci přijít.“ „Já vím, něco vymyslíme.“
Už je čas postavit se do fronty, kde každý z cestujících musí projít bezpečnostním rámem a jeho věci velmi důkladným rentgenem.
Z hlavy se mi kouří, jak vymýšlím plán na pašování nože a tvářím se zcela určitě tak, jako bych na palubu letadla chtěla pašovat bombu. Nápad s pozřením nože rychle zavrhuji, významně se podívám na dceru a její naditý batoh a rychlostí světla zasunuji nůž do jeho útrob.
„Ale mami, to je rentgen, oni to najdou!“ reaguje dcera. Na odpověď už není čas, jsme u rámů.
První jím prochází syn – rám se rozezní, obsluha si jej s vážným výrazem ve tváři bere stranou a provádí stěr z dlaní na přítomnost drog. Je vyděšený. Je až přehnaně čistotný, háklivý na jakoukoli nečistotu. Tato kontrola jej zcela paralyzuje.
Druhá prochází dcera, rám v pořádku, jen byl právě prosvícen její batoh, který zaujal kontrolory a berou si ji, vyděšenou, stranou s nekompromisním dotazem: „Kde máte ten nůž?“
S hrůzou vše sleduji ještě zpoza rámu, protože jsem neprošla bez zvuků, myslím, že rám už i blikal, problémem byly moje boty, které jsem si musela zout a nechat taktéž prosvítit.
A tak za rámem stojí můj vyděšený syn, co si stále kouká na dlaně, dcera se zoufalým výrazem u kontrolora, co má až po rameno ponořenou ruku do batohu a já bosa, čekajíc, zda mi vrátí alespoň ty boty.
O nůž přicházíme, boty mám. Co jsme ale ztratili, je na ten moment ona důstojnost celého procesu kontroly a důvěra mé dcery v matku, která si z ní udělala rukojmí.
Zkrátka, někdy i mámám vypne hlava. Ale vše je již za pár dnů, díky několika zmrzlinám jako odpustkům, zapomenuto a my si plnými doušky užíváme slunné Itálie.
