Článek
Pořád je to ale anglicky řečeno all in one, tedy volně přeloženo – kinder vejce, pořád jste dva v jednom. To maličké vám nikam neuteče, nemá se kde a o co zranit, sníst něco, co by mu mohlo uškodit, neřkuli otrávit se. Otrávená můžete být leda tak vy, a to v době, když už se ten stav kinder chýlí ke svému úspěšnému závěru. Ono totiž už moc není o co stát. Kamkoli jdete, funíte jak lokomotiva, nohy máte jak dva sloupy, pleť jakoby zažívala druhou pubertu a od svého gynekologa slyšíte, že těch kil, co jste nabrala, jste si dopřála příliš! Jakoby to bylo něco, co byste mohla ovlivnit.
No a pak to maličké přivedete na svět a už se jen staráte, aby nikam neuteklo, nemělo se kde a o co zranit, sníst něco, co by mu mohlo uškodit, neřkuli otrávit se. A jsme u jádra pudla. Jídlo. Mám dvě děti a každé mě právě v jídle potrápilo, každé stálo na opačné straně apetitu. Jasné protipóly. Zatímco u syna jsem v jeho batolecím věku vařila i tři verze obědu, protože snad nikdy jsem se netrefila do jeho výběru chutí, u dcery jsem se musela být na pozoru, protože byla schopná pozřít vše, co bylo v jejím dosahu. A ne vždy to ono bylo určené ke konzumaci.
Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy si ve věku dvou let hrála v obývacím pokoji s xylofonem, paličkou mlátila do jednotlivých plíšků, zatímco já v sousedící kuchyni připravovala nějaký ten pokrm. Dokud se z vedlejšího pokoje ozývalo třískání paličky, byla jsem v poklidu, po chvíli však třískot utichl. A každá máma ví, že ticho nevěstí nikdy nic dobrého. Vešla jsem tedy do pokoje a uviděla, jak si moje malá hudebnice začala hrát na demontování tohoto hudebního nástroje. Zjistila, že ony plíšky drží na nástroji jen pomocí plastových čudlíků, které se dají velmi jednoduše, slabým tahem, vyndat. (Zde je prostor pro inovaci, je vážně životně důležité, aby hračky byly testovány dětmi pod dohledem dospělého.) Dcera totiž onen šroubek uchopila do svých prstíků a začala si ho nejprve velmi zaujatě prohlížet, aby se po chvilce rozhodla onu zajímavou věcičku také ochutnat. Takové momenty bývají ve filmu ztvárněny obvykle ve zpomaleném záběru, ačkoli se to odehraje vždy velice rychle. Dcera otáčí předmět v prstíčkách směrem k puse, ta se pomalu otevírá, já reaguji tím, že vypoulím oči a říkám: Majdalenko, to nemůžeš dávat do pusinky, to se nenapapá. Dcera na mě nedůvěřivě pohlédne a v sekundě předmět mizí v její puse. Nevěřím vlastním očím, že se to událo, s vytřeštěnýma očima se zaměřuji na její ohryzek, zda se pohne. Nepohnul. Zatím. Zaujímám k nastalé situaci postup jak policista vyjednavač, co chce zachránit sebevraha před jistým zmarem. Pomalu a k ní přistupuji a zřetelně opakuji: Majdalenko, to se nepapá, vyndej to z té pusinky, dej to mamince. Natahuji k ní svou dlaň, aby mi předmět na ni vyplivla, dcera se na mne však se šibalským pohledem podívá, usměje se a… ohryzek se dává do pohybu. Tak. A je to. Já jsem otřesená, dcera najezená. Sedá si zpátky ke xylofonu, bere do ruky paličku a jakoby nic začne znovu do těch zbývajících plíšků, které nestihla demontovat, mlátit.
Usedám vedle ní a v hlavě mi víří všechny scénáře, co může takový plastový šroubek během putování v jejím malém tělíčku způsobit. Přepadá mě panika. Nedaří se mi rozumně uvažovat. Beru do ruky pravítko, abych lékařce, které hodlám v příštích pár minutách zavolat, sdělit rozměry věci, která jistojistě způsobí mé dceři obrovskou, životu ohrožující újmu.
K lékařce jsem jako hysterická matka sestřičkou spojená okamžitě, popisuju do detailu onen předmět, abych byla zcela uklidněna, že nic vážného se dcerce neděje, jen by bylo příhodné kontrolovat její stolici, zda a kdy tato věcička projde trávicím traktem.
Příštích několik dnů jsme měli tedy o zábavu postaráno. Kontrola každé plíny, kdy hledáme předmět o velikosti 2 cm.
Dnes je jí dvanáct let a šroubek nikde.
Dcerka si spokojeně žije i s ním. Během té doby jsem jako paranoidní matka volala s podezřením na snězení dalších předmětů ještě několikrát. Podezření se týkalo snězení kuličky, respektive až několika kuliček jmelí – což je prudce jedovaté a každé takové podezření je nutné hlásit na toxikologickou linku, kde si o takových případech nezodpovědných rodičů vedou záznamy. Takže s jistotou můžu říci, že jeden takový záznam už tam mám. A další podezření jsem měla při kontrole šuplíku s kancelářskými sponkami (co na tom, že šuplík měl zapeklitý mechanismus a každé jeho otevírání vyžadovalo větší sílu a cloumání směrem nahoru a dolů, s čímž měl problém i dospělý). Připadlo mi, že tam bylo těch sponek o mnoho víc. Opět následoval další nervózní telefonát lékařce, která mě pro každý případ hnala s dcerou na rentgen. Obě tyto mé domněnky byly liché.
Bohužel shodou náhod dcera den po provedeném rentgenu břicha upadla doma tak nešťastně, že se udeřila do hlavy a začala být malátná. Následovala tedy opět naše návštěva na rentgenu, kde se na mě nedívali vůbec, ale vůbec přívětivě.
Jako matkou roku bych se ten rok nestala.
Naštěstí všechny tyto události v dítěti nezůstávají (tedy krom toho plastového čudlíku), takže pro obě děti jsem tou nejúžasnější a hlavně jedinou maminkou.
Proto mámy, jak vidíte, ne všechno se dá uhlídat, nemůžete být všude, hlavně vás musí hřát vědomí, že vše, co děláte, děláte s nejlepším vědomím a svědomím. A to ostatní už je zkrátka osud. Tak ať je k vám nakloněn jen tou příznivou stranou.
